Dream | World Cup of Hockey 2016 [CZ]

10 | Konec nadějí.

Lauřin úhled pohledu

Posadila jsem se na sedačku vedle Terky. Naproti mě seděl Auston a naproti Terky seděl Connor. Moc jsem se těšila na to, až si s ním popovídám. Vždycky působil hodně sympaticky. Objednali jsme si pití a rovnou i jídlo, protože jsme se na menu koukali venku před restaurací, když jsme vybírali kam jít.

"Takže Lauro," Začala Connor a mně to ulehčilo situaci, že začíná on, "Auston mi o tobě hodně řekl, každopádně zmínil i tebe Terko. Jako to, že jsi holka Pastrňáka a nejlepší kámoška Laury, holky Matthewse." Connor se v tom začal zamotávat a my se všichni museli dohromady začít smát.
"Ano, asi se dá říct, že s Austonem chodíme." Usmála jsem se nervózně a zastrčila si vlasy za ucho.
"Jakto asi? No něco mezi náma určitě je." Popichoval si mě Auston a já jen protočila očima nad tím, co si pod tímhle musel Connor představit. Austonovi to hned došlo a rychle přidal druhou část věty, "Ne, ne jako tamto. Mluvím o něčem hodně krásném. Taky bych ti to někdy přál Connore."

Poplácal ho po zádech a Connor se zasmál. Mně se zaleskly slzy v mých modrých očích a došlo mi, že není nutno o Austonovi pochybovat. Nikdy nebylo a nikdy nutno nebude. Natáhla jsem ruku přes stůl a on jí chytil a zmáčknul mi jí. Terka se pokoušela o konverzaci s Connorem a nejdřív se jí to podařilo, pak ale bylo vidět, že jí něco je. Nebylo to nic velkýho, ale že by to přehlédla její nejlepší kamarádka, to taky ne.

Nakonec se večeře protáhla až nějak do půlnoci a pak už se do konverzace zapojila i Terka s Connorem. Pohybovali jsme se na bezpečných polích, páč jsme se bavili spíš o tom jaký mají jako hokejisty žijící v Kanadě život. Nebylo to nic moc zajímavého, ale aspoň jsme se nedohadovali buď o týmech NHL, nebo o tom kdo vyhraje světový pohár.

*****

— druhý den, 19.září 08:30

"Vstávej!" Někdo mi hučel do ucha a já se podívala na budík vedle sebe. Bylo půl deváté ráno a my měli celý dopoledne v podstatě volný, protože zápas Česka s týmem Evropy byl až ve 13:00.
"Co blázníš?" Vyjela jsem na Terku, která už mi seděla na posteli. Zatřásla se mnou a odběhla k oknu, roztáhnout žaluzie. Zakňučela jsem. Bože jak moc mi někdy lezla na nervy. Třeba jako teď.

"Půjdem do Starbucksu na snídani a pak půjdem do města." Slyšela jsem Terku a já se zvedla, abych se opřela o ruce.
"Co?" Zeptala jsem se a dala si ruku nad oči, abych jí mohla přes všechno to světlo vidět.
"Prostě vstávej. Musíme toho volnýho času tady využít. Máme volno a hrajeme až v jednu-"
"No a právě proto mi vůbec nedochází proč mě budíš." Protestovala jsem, ale bylo mi to málo platný, protože mi Terka odtáhla peřinu a já věděla, že takhle už žádnou výmluvu nevymyslím.

*****

Když jsme si konečně sedly s Terkou ke stolu ve Starbucksu, začala se dívat po prodejně, jakoby někoho hledala. Došlo mi to až asi po pěti minutách.
"Hledáš Honzu?" Zeptala jsem se opatrně,
"Co?" Zavrtěla hlavou, "Ne."
Zasmála jsem se a pokývala hlavou, ale tím způsobem jakým to člověk dělá, když mu něco příjde směšné nebo hodně nepravděpodobné. Jako třeba mně přišlo zrovne tohle.

"Co máš s Davidem?" Zeptala jsem se narovinu a napila se svého teplého kafe. K chladnému Torontskému ránu se to hodilo. Odpověděla mi úplně stejným způsobem a pokračovala ve skanování prodejny. Zamávala jsem jí rukou před obličejem a zopakovala tu otázku, jen pomaleji.
"Bože nic, pořád." Povzdychla si, ale došlo jí, že mě ta odpověď takhle nestačí, "No jo, prostě zamával tý jedný ženský na tom zápase a na mě se jen usmál, tak žárlim asi no."

"A kdo byl ten co mi řekl, že Auston má oči jen pro mě?" Zalaškovala jsem a ona se usmála a poukázala ukazováčkem lehce na sebe, "Tak je to úplně stejný o Davidovi, možná i víc, protože jste oba češi a jak jsem ti už říkala, je to lepší než mít někoho kdo bude mít domov navždy za louží. Nesmíš si nic takhle vsugerovávat." Rozpovídala jsem se,
"Asi máš pravdu." Přitakala Terka a já ji poplácala po ramenou, "Dnes mám rozhovor s Radkem Faksou. Dostává se nám hodně do šancí, tak aspoň budu mít o čem s ním diskutovat." Já jen protočila oči.
"Že ty máš vždycky s těma hokejistama štěstí," Dobírala jsem si ji, "Ve všem."

*****

Terky úhled pohledu

Přijeli jsme na stadion ve dvanáct, abychom stihli i rozbruslení a jen tak se připravili. Stejně nikdo díky tomu, že jsme ráno měli volno neměl co dělat. První třetina skončila naštěstí ale taky naneštěstí 0-0, tak jsem docela s klidnou hlavou šla k šatnám, tentokrát už bez doprovedu (kromě tedy českýho kameramana) k šatnám, najít Faksu. Všichni si ze mě utahovali, že kvůli méme příjmení si svůj rozhovor s Faksou velice užiju.

Ester mi řekla, že jakožto vzorná studentka a velká fanynka nároďáku bych tyhle věci měla vědět, ale prý se mnou poslala kameramana, který to měl vědět, že mi Faksu odchytne sám a já jen řeknu to svoje blábolení.

Jen jsem se nervózně usmívala na hráče našeho týmu. Některé jsem znala a troufla bych si říct, že někteří znali snad i mě. Pleky se na mě lehce usmál. Byl to kapitán se srdcem na správném místě, vždy a všude. Pleky přešel mezi prvníma a za ním šel zrzavý Voráček. O něčem se bavili a vypadalo to dost důležitě. Přešlo několik kluků a já nikde zatím neviděla číslo 12. Přešel dokonce i David, který se na mě taky usmál, jen o něco víc šťastněji než Plekanec.

Zadívala jsem se na Davida jak mi mizí z dohledu a ani si nevšimla, že mi pan kameraman odchytil Faksu.
"Slečno!" Zamával mi kameraman rukou před obličejem a já se na něj rychle podívala, "Zde."
Podívala jsem se dopředu a spatřila někoho, koho jsem viděla den před tím, jen v úplně jiném outfitu a pod úplně jinou identitou.

"Faksová?" Zašeptal na mě nevěřícně a já jen vykulila oči nazpátek,
"Tos byl ty? Nebo vlastně pardon-Byl jste to vy? Ten Honza? Ten-ze Starbucksu?" Cítila jsem se tak trapně, až bych se nejraději propadla co nejhlouběji do země, jak jen to jde. Promnula jsem si oči.
"Tři, dva-" Slyšela jsem jak na nás volá kameraman a já se rychle a hekticky musela srovnat, abych nahodila úsměv a působila na kameře jakoby se nic nestalo.

Když jsme se na kameru rozloučili, kameraman odešel a já už byla otočená na podpatku připravena jít pryč a nikdy víc se s ním už nebavit, zavolal na mě křestním jménem. Přišlo mi divný, že si to pamatoval.
"Potřebujete snad ještě něco?" Zeptala jsem se,
"Tykej mi." Ozval se Radek, jakobych mu přerušila něco co měl v plánu říct. Já protočila oči.
"Tak já myslím, že už jsme si jednou tykali moc dobře, Honzo." Zdůraznila jsem to jméno, "Mně je šíleně trapně a nemůžeme se tady bavit. Soustřeďte se na zápas a vyhrajte to. Pro nás."

A s tím jsem se otočila a odešla zpět ke všem ostatním. S povzdychnutím jsem sebou kecla na svoje místo vedle Laury a snažila se nějak schovat za mantinel před sebou.

Hned 10minut zkraje do druhé třetiny,
se trefil Zdeno Chára. Slovák, no nádhera, náš soused. Naštěstí přišla rychla odpověď, protože tři minuty na to se trefil Jakub Voráček s asistencí od Michala Jordána a Milana Michálka. Spadl mi kámen ze srdce a o to víc to bylo báječný, protože se trefil Lauřin strejda. Vždy když se trefil, bylo na něm vidět jakou z toho má radost.

Když skončila i třetí třetina nerozhodně, šlo se tedy samozřejmě do prodloužení. Nemohla jsem se na to dívat. Sledovala jsem vše jen skrz prsty před očima, protože všichni věděli, že jestli se dnes prohraje, máme už pak minimální šanci na postup.

Nicméně ani tahle informace náš tým nenakopla a proto jsme museli zkousnout prohru 3-2 v prodloužení. Po všem tom úsilí, po všech těch vyrovnáních pak příjde tohle. Nedalo se to vydržet a tak jsme se celá delegace shodli na tom, že tam nebudeme sedět ani o minutu dýl. Holkám slzely oči a i když kluci se snažili být silní, moc jim to taky nešlo. Všichni jsme věděli, že po dnešku je konec všech nadějí, na jakýkoliv úspěch. Samozřejmě že ta bolest přejde. Teď ale zatím nějakou dobu asi ne.