IDFC [Manu Rios]

C h a p t e r 2

Louka se táhla dál a dál - někam do nekonečna. Rostl na ní pouze jeden druh květin - drobné kvítky, tak bledé, až byly téměř průsvitné - ale nebzučely kolem nich žádné včely. Květiny stály vyrovnané v pravidelných řadách, dokud jsem je nerozhrnula nohou. Neplodné a bez vůně. Nikdy neodkvetou a nevysemenní se. Nepanoval tu žár ani chlad, přesto to bylo nesnesitelné místo. Mohla jsem tu nehybně stát celý týdny, zírat na tuto mdlou květinu a dýchat těžký vzduch, nebo kráčet dál. Země do kterého jsem se ve snu dostala byla neměnná, jednotvárná a zbytečná. Čím déle jsem v ní zůstávala, tím větší otupělost jsem cítila.
Byla to louka neštěstí.

Blondýnka se probudila a zrychleně dýchala. Natáhla se na noční stolek a nahmatala telefon. 6:30 am. Za půl hodiny ji zvoní budík, tak usoudila, že už nemá cenu se pokoušet znovu usnout. Zase si lehla, prohrábla si prsty vlasy a zavřela oči. Přemýšlela. O tom snu - respektivě snech. Podobné sny se ji zdají poslední dobou čím dál tím víc. O vyprahlé krajině. Naznačuje ji to snad něco? Že ty bledé, průsvitné květiny bez života žijou víc jak ona? Každej žije víc jak ona. Ona jen přežívá. Každou hodinou, každou minutou, každou vteřinou, co je s nim si připadá méně cená. Vždyť on ji nemiluje. Necítí k dívce nic. Je s ní jen pro svoje pobavení. Je jako jeho panenka.

Eadlyiny úvahy přerušil rozhléhající se zvuk budíku, co naznačoval, že už je na čase, aby se začala připravovat. Neochotně vylezla z vyhřáté postele a zamířila do koupelny.

Naposledy se na sebe pohlédla do zrcadla. Na sobě měla krátký, těsný bílý rolák s rukávem k loktům a stejně těsnou lososovou asymetrickou sukni pod kolena. Semišové podpatky stejné barvy doháněly její nízkou výšku. Na krku ji visel mohutný stříbrný náhrdelník s korálky z lososové barvy a na jednom rameni se ji hýbal bílý batůžek. Vlasy měla vyčesané a to ještě zvýzazňovalo dívčin kulatý obličej s vystouplými lícními kostmi. Z hluboka se nadechla a zamířila do kuchyně.

"Dobré ráno zlato" usmála se na dívku od stolu matka a dál horlivě pokračovala ve čtení časopisu.

"Ahoj" oplatila zlatovláska pozdrav své matce a natáhla se pro porcelánovou konvici, aby si nalila hrnek čaje.

"Seš v pořádku?" úsměv ji z obličeje zmizel a její veselý tón nahradil starostlivý, když pohlédla na dceřin obličej.

"Neměla bych?" snažila se o úsměv, ale spíš se z něj vytvořila křečovitá křivka.

"Vypadáš jako tělo bez duše-" začala, ale Eadlyn matce rychle skočila do řeči, aby nemohla pokračovat.

"Jsem v pořádku. V noci jsem špatně spala" odpověděla s úsměvem, aby ta lež byla aspoň trochu věruhodná. Matka jen přikývla a dál se plně ponořila do řádku módního časopisu.

***

Byl konec září a na univerzitě bylo živo. Většina oborů již začaly přednášky, a tak se chodby znovu naplnily studenty.

Nakráčela do ateliéru, jakoby ji patřil. Byla to první hodina figurální kresby od doby, co jim začala škola. Ještě své spolužáky neznala. A vlastně ji moc ani nezajímali. Eadlyn zajímal jen obrovský list papíru pověšený na téměř dvoumetrové desce, která byla opřena o malířský stojan. Položila nalakované červené psaníčka na stolek vedle sebe a vyndala z něj pár tužek. Dala si do uší sluchátka a čekala než příjde učitel.

Manu's p.o.v.
Nevěděla to, ale všichni ji sledovali. Všichni včetně mě. Seděl jsem vzadu třídy a pečlivě si ořezával tužky. Jakmile Eadlyn vstoupila nemohl jsem z ní pustit oči. Možná za to mohla kůže, která ji až nebezpečně prosvítala mezi oblečením. Nebo dlouhé zlatavé vlasy, co ji padaly přes ramena. Možná to byly ty zvláštní modré oči. Vypadaly plné života a zároveň mrtvé. Čisté a přitom poznamenané. Síla a zároveň křehkost. Ale to všechno by nic neznamenalo, kdybych ji dal nepozoroval. Sedávám tady v zadu už od začátku prváku a pozoruju ji. Pamatuju, když přišla poprvé. Plná života, celá nadšená, celá zářila jako vánoční stromeček. A od doby co se začala tahat s Lukovou partou - hlavně s Lukem - jako by uvnitř už ani nebyla ona. Dřív tak pronikavé modré oči plné života a teď jako by je pohltila temnota.

Eadlyn's p.o.v.
Do ateliéru vstoupil učitel. Byl to vysoký muž, kterému táhlo na čtyřicet. Měl delší černé vlasy na kterých nebyl znát ani jeden šedivý pramínek. Za tuhle radost vděčil genetice stejně jako arabským rysům v obličeji. Většina dívek se napřímila a pečlivě si prohlížela učitele, který je bude doprovázet minimálně po jeden semestr. Drobnou zlatovlásku se sluchátky v uších ale nezajímal. Usoudila, že je hezký, ale dál se plně věnovala malování.

"Dobré ráno třído. Jsem Adam Adams. Prosím, říkejte mi křestním jménem. Dobře, nemá cenu se zdržovat. Dnes budeme procvičovat. Chtěl by nám někdo dělat modela?" rozhlédl se po třídě. Většině dívek hned vyletěli ruce a překřičovaly se, aby mohly jít k němu.

"A co ty?" ukázal na Eadlyn. Dívkám klesly ruce a podle jejich výrazům usoudila, že jsou naštvané, že vybral zrovna ji, i přesto že se nehlásila.

"Já nevim" zakroutila hlavou. "raději kreslím."

"Ale notak budeš jenom sedět. Jenom na hodinu dýl to nebude trvat, opravdu. A můžeš zůstat oblečená" trval se na svém.

"Tak ještě aby ne" zamumlala si potichu. Odložila připravenou tužku a vyšla na stupínek.

"Tak do toho třído" vyzval své studenty a blondýnka se posadila na dřevěnou židličku. Musela přiznat, že to bylo poněkud nepříjemné. Sedět před všemi těmi lidmi, co na ni upírají svůj pohled.

"Tomu říkám vášeň!" okomentoval učitel počínání tmavovlasého kluka, co sedí vždy vzadu. Ten jen něco zabručel. Přes tu dálku mu nerozuměla. Konečně zazvonil zvonek a Eadlyn skončilo to čtyřiceti minutové utrpení. Sešla ze stupínku a zamířila zpátky ke stojanu, kde si posbírala své věci a zamířila ke skříňce.

"Ahoj" objala dívku její hnědovlasá kamarádka, která už na ni čekala u skříňky.

"Ahoj" usmála se blondýnka a začala zadávat kombinaci zámku.

"Pane bože Ead! Vypadáš jako chodící mrtvola" zděsila se kamarádka, když si lépe prohlédla dívčin obličej.

"To už jsem dneska jednou slyšela" zamumlala si pro sebe, když vyndavala učebnici na dějiny.

"Cože?" zeptala se nechápavě Olivia.

"Ale nic" snažila se usmát a brunetka to  nechala být.

"Co děláš o víkendu?" snažila se brunetka navázat konverzaci, když proplouvaly zalidněnými chodby.

"Asi nic, proč?"

"Dylan, víš ten hezkej kluk z třeťáku pořádá party a-" začala zlatovlásce vyprávět o tom jak je to stvoření samotného boha a že je žhavější jak samotné peklo.

"Asi nepůjdu"

"Proč ne?" vystřelila na ni oči.

"Nemyslím si, že by mě to bavilo. Víš že nejsem moc 'party typ' a že na takový věci nejsem. Navíc Luke-"

"Bože Luke. Ani nevíš jak mi ten kluk pije krev. O můj bože Eadlyn přestaň na něj brát ohledy! Vykašli se na něj! Vždyť on tě akorát ničí, copak to nevidíš?" nenechala ji kamarádka domluvit a začala svou řeč, co ji v poslední době říká víc jak dost.

"Ale-"

"Žádný ale," zase dívce skočila do řeči.

"Můžeš mi přestat skákat do řeči?"

"Nemůžu, protože by si se ho zase jen zastávala" odsekla. "Hele už musím jinak příjdu pozdě na balet. Měj se" naposledy dívku obejmula a ztratila se v davu lidí a Eadlyn se  vydala do třídy číslo 128.