IDFC [Manu Rios]

C h a p t e r 20

Konečně už bylo po vyučování a já čekala na lavičce u skříněk na Manua až mu skončí matematika. Myslela jsem, že usnu. O víkendu jsem toho moc nenaspala, celý den mi padala hlava a měla jsem co dělat, abych zůstala při smyslech a aspoň trochu se soustředila.

"Promiň, Brown zase protáhnul hodinu," vysvětloval mi hnědovlasák, když kráčel mezi studenty z jeho třídy, svoje zdržení.

"V pohodě," usmála jsem se a postavila se. Manu mi věnoval malou pusu na tvář a já se uculila. Propletl si se mnou ruku a společně jsme zamířili ven.

"Jaký si měla den?" snažil se navázat konverzaci.

"Dlouhý," připustila sem.
"Děkuju," pousmála jsem se na něj, když mi gentlemansky podržel dveře u auta.

"Tak," začal a já upnula svůj pohled na něj. "Chceš dnešek strávit u nás nebo někam jít?" zeptal se nejistě.

"Vlastně máma má dneska v práci jednu akci, takže se vrátí až někdy večer. Můžeme být u nás," navrhla jsem, protože mi už začalo připadat blbý, jak jsme pořád jen u něj.

"Dobře," usmál se a strčil klíček do zapalování. Otočil jim a já přes sebe přetáhla černý bezpečností pás. Přitáhla sem si kolena k bradě a pozorovala ho při řízení.

"Nekoukej na mě," promluvil po pár minutách. "Rozptyluješ mě."

"Proč tě rozptyluju?" potichu jsem se zasmála a prohrábla si rukou jemně zacuchané blonďatého lokny.

"Já nevím, prostě na mě nekoukej," vysvětlil mi a já nad nim jen zavrtěla hlavou. Opřela jsem si hlavu o okýnko a zavřela oči.

"Sss, už jsme tady," cítila sem teplou kůži na své tváři. "Eady vstávej."

"Jasně že to chci," zamumlala sem něco ze spaní.

Slyšela sem jak se Manu něčemu zasmál. "Něco se ti zdá," promluvil potichu a pomalu přejel svými rty po těch mých.

"Myslím, že už jsem vzhůru," usmála jsem se mu do motýlího polibku. Manu se odtáhnul a natáhnul se na zadní sedadlo, kde měl odložený batoh.

Protáhla jsem se, jak jen to v tom malým prostoru šlo a odpoutala se. Vzala jsem si kabelku, co sem měla položenou pod nohama a otevřela dveře.

"Co se ti zdálo?" rýpnul si do mě Manu, když jsme pomalu šli po kamenný cestičce ke vstupním dveřím.

"Cože? Nic, nespala sem," nechápavě jsem se na něj podívala a začala hledat klíče.

"Neee nespala," zasmál se ironicky a opřel o zeď baráku.

"Ještě chvíli si ze mě utahuj a nechám tě tady," pohrozila sem mu zvednutím prstu, ale on se místo toho jen zasmál a přiblížil svoji tvář blízko mojí, tak že se jeho čelo dotýkalo mého.

"To bys mi neudělala," usmál se tím způsobem a věnoval mi maličkou pusu na nos.

"Myslíš?" odtáhla sem se od něj. On jen přikývnul. "Když myslíš," pokrčila sem rameny, otevřela dveře, vešla a jeho nechala stát venku za zavřenými dveřmi.

"To nemyslíš vážně Eadlyn Schreavevová!" zakřičel se smíchem a bouchnul do dveří.

Nechala sem ho tam a šla si do pokoje odnést tašku. Přešla jsem k velký skříni ze které sem vytáhla šedé látkové kraťasy a bílé tričko. Převlékla sem se a sešla dolů do kuchyně.

Když jsem sestupovala poslední schody, nemohla sem si nevšimnout toho příšerně otravného zvuku zvonku, co hrál stále dokola.

"To snad nemyslíš vážně Manueli Riosi Fernandezi! Musíš zvonit jako idiot?" obdařila sem ho jedním ze svých vraždicích pohledu, když sem otevřela dveře.