IDFC [Manu Rios]

C h a p t e r 9

Únor

Je únor. Dva měsíce od toho, co jsem viděla Manua s Denisse se políbit. Začali spolu chodit. Vypadali šťastně. Byli šťastní. Věnoval se jí každou volnou chvíli co měl. Tak jako kdysi mě. Vztah mezi mnou a nim se změnil. A to hodně. Přestali jsme si prakticky psat. Naše debaty úplně mizí. Vždycky když jsme spolu sami, mám hroznou chuť s nim navázat konverzaci, jenže v tom je jeden problém. Bojim se. Bojim se toho, že řeknu nějakou naprostou blbost a on se mi vysměje. Sakra, jak se mužů bát promluvit s někým s kým jsem si byla tak moc blízká?

Procházim poloprázdnou chodbou studentů. Zastavila jsem se u své skříňky a snažila jsem se zadat správnou kombinaci na skříňku, která se mi už na třetí pokus nepovedla.

"Eadlyn!" přiběhla ke mně usměvavá Olivia a obejmula mě. Ani jsem neměla sílu ji objetí oplatit. "Ach Eadlyn, vypadáš hrozně,"

"Díky, to bych bez tebe nevěděla," pokusila jsem se o úsměv, ale nic moc z toho nebylo. Když je člověk nešťastný, bolí ho i smích.

Abych pravdu řekla ani netuším proč mě jejich vztah tak vzal. Nic jsem s Manuem nikdy neměla. Teda pokud vyloučim těch pár nevinných polibků. Vždycky když jsem byla s nim, cítila jsme zvláštní chvění, ale já ho ignorovala. Chyba.

Je možné, že bych k němu opravdu něco cítila?

Olivia mi začala něco vyprávět, ale já ji nevnímala. Jako všechno ostatní v poslední době. Najednou jsem uviděla jak Manu vyšel z učebny - usmála jsem se. Upřimně usmála. Ale úsměv mi zase po chvíli zmizel, když se k němu přidala Denisse, která se na něj hned nalepila a políbila ho.

"Ach Ead," pohladila mě po zádech, když uviděla to, co já.

"Je možný, že bych k němu opravdu něco cítila?" vyslovila jsem svoji myšlenku nahlas.

"Cítila?" podivila se Oli. "Vždyť si sama říkala, že si s nim nechceš nic začínat," řekla nechápavě.

"Já vím, ale," povzdechla jsem si. Byla jsem blbá, že jsem říkala, že budem jen kamarádi. Opět jsem na nich visela pohledem. Všimla si toho Olivia, chytla mě za paži a odtáhla před školu. Už bylo stejně po škole.

"Sakra Eadlyn musíš začít zase normálně fungovat," snažila se mi promlouvat do duše. Když si všimla, že ji stejně na to nic neodpovím, pokračovala. "Co plánuješ na jarní prázdniny?"

"Kdy jsou?"

"Začínají v pátek,"

"Cože?" už v pátek?" Jak to mohlo tak rychle utéct. Opravdu jsem tak moc mimo, že nevnímám čas?

"Jo," usmála se. "Tak co plánuješ?" zopakovala znovu.

"Já nevím, asi nic," řekla jsem nezáživně.

"Jak to myslíš nic?" podívala se na mě jako bych byla z jiné planety.

"Prostě nic neplánuju. Nestavíme se na kafe?" podívala jsem se na Starbucks kolem kterého jsme zrovna šli. Přikývla.

"Mám nápad!" vykřikla z ničeho nic, když jsme seděli u jednoho stolku u prosklené stěny a popíjeli kafe.

"Jakej?" nadzvedla jsem podezíravě jedno obočí, protože se tvářila s takovou tou jiskřičkou v obličeji jako by plánovala nějaký vražedný plán.