IDFC [Manu Rios]

C h a p t e r 24

Sedím u okna a koukám ven. Ostatní by teplé počasí, slunce, veselý lidé, rychle se blížící konec ročníku činil šťastný. Mě ale ne. Sedím tu s kamenným výrazem a už několik hodin koukám do blba, pořád si přehrávám tu scénu, co se stala minulý víkend.

Celý týden jsem nebyla ve škole. Párkrát se tu za mnou stavila Olivia nebo holky, ale osoba u které jsem skutečně chtěla, aby přišla, se neukázala. Ani nezavolala, ani nenapsala.

Jak to myslel, že mi na něm vůbec nezáleží? Že si není jistý tím jestli mě zná?

Jsi stejná jako ostatní..

Jaká? Jak to myslel? Jaká jsem? Vím, že jsem neskutečně pitomá kráva, když jsem mu to neřekla dřív, ale copak jsem mohla? Jak bych mohla říct osobě na které mi záleží víc jak mě na mě samé, že se stěhuju pomalu na druhý konec světa a že nám zbývá posledních pár týdnu?

Nic mě nedělá šťastnou. Nic mě nerozesměje. Nic mě netěší. Táta říká, že už zase vidí tu bezmoc v mých oči. Kéž by to byla jen bezmoc. Není to bezmoc. Je to něco víc. Nikdy jsem nebyla moc dobrá v popisování pocitů.. je to jakobych měla místo srdce jen velkou černou díru a uprostřed ni růži - mrtvou růži.

Připomíná to situaci, jako když jsem ztratila něco opravdu vzácného a nemůžu najít. Ta bezmoc, zoufalství. Co mám dělat? Neodpovídá mi na hovory, na esemesky.. nic. Jakoby mě vymazal ze svého života.

,,Eadlyn, je večeře," vešla do pokoje matka, bez všelijakého zaklepání, jak je u ní zvykem.

,,Nemám hlad," odpověděla jsem suše a dál zírala z okna.

,,Dva dny si nic nejedla, musíš něco sníst," pomalu přešla pokoj než došla ke mě. Nevšímala jsem si ji, dál jsem tupě koukala do prázdna ve vzduchu. Připadala jsem si jako otupělá.

Posadila se do výklenku na proti mě. ,,Já vím, že to bolí, ale musíš se přes to přenýst. Věř mi, až odtuď odjedem, nastoupíš na novou školu, najdeš si nový kamarády, nového přítele, zapomeneš na něj," povzbudivě se usmála.

,,Tohle mě má utěšit?" podívala jsem se na ni nevěřícně. ,,Vážně? Slyšíš se co říkáš? Nastoupim na novou školu, najdu si nový kamarády, nového přítele, ale na něj zapomenu? Co když na něj nechci zapomenout? Všechno se němuže jen tak zapomenout a nahradit novými věcmi. City nejsou věci, jsou to emoce," dívala jsem se na ni nechápavě.

,,Potřebuješ nějakou změnu. Tvůj život je strašnej stereotyp," odpověděla v klidu a vstala.

Ona zůstávala klidná zatím co já cítila, že se uvnitř mě tvoří obří monstrum, co se za každou cenu snaží dostat na povrh. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se ho tam udržet, co nejdéle. Věděla jsem, že kdyby se dostalo ven, způsobilo by neuvěřitelnou bolest, ne jenom mě, a věci, co by se jen těžce napravovaly.

,,Měla by si začít balit. Zítra nám mají přijet stěhováci pro nábytek a zbytek věci a ty nemáš ještě zabalenou ani jedinou krabici," na konci věty použila důraz. ,,Řeknu tátovi, aby ti sem nějaké donesl."

Je pár hodin před půlnoci a já sedím u prostřed pokoje plných krabic. Pokoje, ve kterém jsem od malička vyrůstala. Pokoje, ve kterém jsem poprvé přepávala s Oliviou a byly na sebe děsně pyšný, že jsme vydržely celou noc neusnout. Pokoje, ve kterých jsme s Ahrenem pořádali každý víkend polštářovou bitvu. Pokoje, kde jsem dostala první pusu od Kila, když Ahren v létě pořádal přespávačku, a Kil se nenápadně večer, když si šel pro pití, vkradl do mého pokoje a vyznal dětskou zaláskovanost. Pokoje, kde jsem se poprvé milovala s osobou, kterou skutečně miluju.

Je pro mě jako domov za který jsem tisíckrát zaplatila, ale nikdy v něm skutečně nežila. Jako ta iluze, že když konečně dosáhnu na ten můj vysněný labyrint, co se rozplyne.

Když jsem tak procházela všemi těmi vzpomínky, uvědomila jsem si, jak moc rychle to všechno uteklo a zároveň jakoby se zastavil čas. Tahle místnost byla plná vzpomínek. Byla jako nějaká obrovská bublina, v které jsou zaznamenány všechny moje nejkrásnější vzpomínky, a chrání to všechno před krutou realitou ve který čas utíkal až děsivě rychle.

V rohu v šatníku jsem našla krabičku. No krabičku, o velikosti krabice na boty, která byla stříbrná s třpytivými třpytky. Otevřela jsem ji. Byla plná fotek. Byly to staré fotky. Snad ještě ze školy, kdy jsme se s Taylor poznaly. Fotky z Vánoc, ze všech možných narozenin, výletu, dovolených.. byly tam i novější. Fotky s chaty, kde jsme byli minulý rok s partou.

Fotka z polaroidu s Manuelem, když se mi snažil splnit všechny moje nejbláznivější sny, když jsme ještě v září v té zimě spali pod širánem, smáli se návodu na nafukovací matraci, krotili náš smích a pozorovali hvězdy.

V tu dobu jsem ho ještě brala jako kamaráda a nic, kromě kamarádkých citu, k němu necítila. Achjo Eadlyn, proč ses tak pitomá a musela se do nej zamilovat? Všechno by bylo jednodušší. Ale to nejde. On není normální kluk. Je speciální. Je to tak. Je speciální.

Který jiný kluk by se ji snažil splnit všechna její přání ze seznamu nejbláznivějších přání? Který jiný kluk by chápal její nevtipný vtipy a vlastní smysl pro humor? Který jiný kluk by přetrpěl všechny ty její změny nálady a přitom z ni nezbláznit?

Je speciální.

A pak mi to došlo. Nemůžu ho jen tak nechat jít. To nejde. Nemůžu se ho vzdát. Ne teď, po takové době, co jsme konečně spolu, šťastní. Nemůžu nechat jít člověka jako je on. Nemuzu nechat jít člověka, kterého miluju.

Mezi hromadou krabic a všelijakého bordelu, co momentálně zaplňoval můj pokoj, jsem konečně našla čistý lis papíru a propisku, co píše, a to že to je u mě sakra těžký.
A začala jsem psát.

***

Následující den, ráno

,,Eadlyn?" otevřel mi rozespalej Josemy, očividně byl skutečně překvapený tím, že mě tu vidí.

,,Ahoj, Manu tu asi není co?" vykoktala jsem netrpělivě. Jen zakýval hlavou na souhlas. ,,Nevadí, prosím, mužů tě o něco poprosit? Až se vrátí domu, předej mu to prosím. Je to důležitý," nervózně jsem přešlapovala a nakonec mu podala bílou obálku. Jen přikývnul.

,,Už musím," rozloučila jsem se s nim, když otec netrpělivě zatroubil. Rozloučil se semnou a já vyrazila zpátky k autu.

Nastoupila jsem do auta a zavřela dveře.

,,Můžem?" zeptal se táta a podíval se na mě ve zpětným zrcádku.

,,Můžem," vydechla jsem a urovnala si svou černou řasenou sukni. Naposledy sem se podívala z okna a viděla jak jsem čím dál tím dál od něj, od člověka, který mi změnil život.

Teď jsem byla na cestě na letiště a na nový život.

🧟‍♂️

A/N: Taaaak po týdnu je tu další kapitola, juchuuu otevřme šáňo, Vic se daří přidávat kapitoly pravidelně ! 🎉😄

Tak co říkáte na novou kapitolu? Budu ráda za všechny ohlasy a byla bych ráda, kdyby jste mi napsali co změnit nebo co vylepšit.

Jinak, co plánujete na dnešní víkend?? Já už bohužel dneska dokoukala Peaky Blinders, takže musím čekat do 15.listopadu než vyjde další řada 💔😅.

Mimochodem už jsme překročili 1,5K přečtení!! Chtěla bych Vám moc poděkovat. Vim, že to není moc, ale pro mě to moc znamená 💕

V.