IDFC [Manu Rios]

E p i l o g

"Eady?" ozvalo se z druhé strany telefonu. Začaly mi téct slzy štěstí, když jsem ho zase slyšela.

"Ano?" odpověděla jsem omámeně. Netušila jsem, co říct, co dělat.. nic.

"Jak se tam máš?" řekl nejspíš první otázku, co ho napadla.

"Londýn to není," přiznala jsem. "Ale už si asi začínám zvykat."

"To je dobře," neviděla jsme ho, ale z jeho hlasu sem poznala, že se mu ulevilo.

"Nenávidíš mě?" vyslovila jsem to, co mi celý měsíc leží v hlavě.

"Cože? Proč bych tě měl nenávidět?"

"Já nevím, neřekla jsem ti docela důležitou věc. Dozvěděl si se to, tak jak si se to dozvěděl, ale věř mi, že takhle jsem to vážně naplánovala, vlastně naplánovala jsem to vůbec.. ne že bych ti to nehodlala říct, spíš část mě věřila, že to je všechno jen nějaký zlý sen," zastavila jsem se v parku, venku už se začínalo stmívat a já se posadila na jednu z laviček s výhledem na kašnu.

"Ead, nic ti nevyčítám, dobře?" upřesnil mi.

"Ne? Tak proč si se neozval dřív? Proč si neodpověděl ani na jeden pitomej telefon, co jsem ti jich nechala snad tisíc? Proč sis nezobrazil aspoň zprávy?"

"Bylo to.. těžký. Opustila si mě. Vím, že ne dobrovolně, taky ti to nedávám za vinu, jen že tu teď nejsi. Nejsi vedle mě, když tě potřebuju. Nejsi vedle mě, když se cítím mizerně. Nejsi vedle mě, když si jen chci s někým popovídat.. prostě tu nejsi," povzdechl si.

"Takže to všechno, mezi náma, prostě končí?" na tvářích se mi tvořily slané potůčky ze slz.

Nevěděla jsem co dělat. Co mám dělat? Nechám to všechno takhle jen tak skončit? Netuším co mám dělat, netuším co bude, netuším nic. Jako bych byla otupělá vším tím neznámým uvnitř mě.

"Netušíš, jak moc mě to bolí říkat," povzdechl si.

"Asi tak, jako mě to poslouchat," skočila jsem mu do řeči a smutně se pousmála.

"Bude to nejspíš pro oba lepší, to, že nebudem žít v nejistotě a ve strachu, co ten druhý dělá, nebo, že si najde někoho jiného.. ne že bych ti nevěřil, ale víš jak to myslím? Miluju tě Eadlyn, moc, ale takhle je to strašný pro oba, akorát se trapíme. Je to divný, ničí nás, že nejsme spolu, ale taky to, že jsme," říkal zrovna to, co ho napadlo a já se musela pro sebe usmát, jak nervózně působil, i přes to, že se vlastně rozcházíme.

Seděla jsem v tmavém parku, nad hlavou mi svítilo tisíce hvězd, po tvářích tekly potoky slz a poslouchala, to co Manu říká.

Je to zvláštní. Myslela jsem si, že bez sebe nemůžeme ani dýchat, a přitom sem bez něj (skoro) normálně začala fungovat na druhé straně světa. Nejspíš má pravdu, bude to pro oba lepší. Přeju si, aby našel nějakou milou holku, která tam pro něj bude, kdykoliv ji bude potřebovat.

Už jsem dokonce i přestala plakat. Neplakala jsem ani, když jsem přišla domů. Myslela jsem, že budu ležet tři dny v posteli, s potoky slz a kyblíkem vanilkové zmrzliny, ale to se nestalo.

Vlastně se mi svým způsobem trochu ulevilo.

⚡️

A/N: Tak touto opravdu krátkou kapitolou, no, je to spíš epilog, bych chtěla ukončit celý příběh IDFC.

Sama jsem netušila jak to skončí, a přiznám se, že i mě samotnou trochu zaskočilo, jak jsem to ukončila. Takhle jsem to skutečně neplánovala :D.

Ale nějak mi víc do toho seděl tenhle konec. Nechtěla jsem, aby to bylo nereálné a Manu se tam nějakým zázrakem objevil, nebo se ona vrátila zpátky do Londýna a bylo všechno zalité sluncem. Holt ne každý konec je šťastný.

Děkuju všem, kteří vydrželi až sem, jste skvělý! Příběh už má přes 2K přečtení!! Vím, že to pro někoho není moc, ale pro mě jo a hodně to pro mě znamená, takže ještě jednou děkuju!😅❤️

Mimochodem, DVA DNY DO VÁNOC!!! jak se těšíte? U mě ta moje vánoční nálada trochu zmizela, ale doufám, že se brzy vrátí🤷🏼‍♀️🎄✨🎅🏻

Tak naposledy, děkuju. V.