IDFC [Manu Rios]

C h a p t e r 26

Ealdyn p.o.v

Projížděla jsem ulicemi města, který se od teď měl stát mým novým domovem. Už z prvních dojmu mi bylo jasný, že to nebude ono - nelíbilo se mi. Lidé tu byli jiní, ulice byly špinavý, všechno na mě působilo špatně. Není to Anglie, Londýn. Milovala sem Londýn. Pořád ho miluju.

Měla sem tam krásný domov, kamarády, rodinu - Ahren sice slíbil, že se za námi až bude mít ve škole volno přijede podívat, ale nevěřim mu to. Ze studentského života nemá peníze na rozhazování za pitomé letenky.. mám tam přítele. Nebo měla? Sama nevím jaký to mezi námi je. Od toho dne, kdy se dozvěděl, že se stěhuju se neozval ani nezobrazil zprávy. Doufám, že mu aspoň Josemy předal ten dopis.

Přejížděli jsme po tom slavném, světu známém,  rudém mostě Golden gate bridge. Netuším co na tom lidi tak fascinuje, jen kus železa.

Cítila sem jak do mě máma drkla a tak sem si vyndala z uší sluchátka. "No?" zadívala sem na ni, jak ji mírný vítr cuchá hnědé lokny.

"Jsme tady," usmála se a já se podívala z okýnka. Stáli jsme na příjezdové cestě před řadou nasáčkovaných, v pastelové barvě rodinných domů.

"Tak vítej doma," prohlásila, když sem se vysoukala z auta. Zůstala sem nevěřícně hledět na dům před námi.

"To nemyslíš vážně," zasmála sem se ironicky. "Tohle že má být náš nový domov? Vždyť tu není ani soukromý! Dům nalepenej na dům, to má být to 'skvělý město, kde začneme nový život', jak si říkala?"

"Eadlyn," zvedl hlas táta.

"Co tati? A není to snad pravda? Neříkala náhodou přesně tohle? Opravdu jsme kvůli tomuhle museli opustit náš domov, Ahrena, přátele a to všechno, co jsme tam měli?" taky sem trochu zvedla hlas, ale ne tolik, protože na tátu sem naštvaná nebyla a ukázala na barak před námi.

"To by stačilo," řekla až děsivě klidná máma.

"Máš pravdu, to by stačilo. Už bylo dost toho hraní si na šťastnou rodinu, v které matka dostane práci snů a musí se všichni přestěhovat bůh ví kam. Můžem přestat s tím divadlem a vrátit se zpátky do Londýna, dobře?"

"Už přestaň!" okřikl mě táta.
"Uklidni se. Vím, že to pro tebe bude ze začátku těžký, najít si nové přátele a jít na školu, kde nikoho neznáš, ale tvoje máma dostala skvělou možnost posunout se ve své kariéře dál a je šťastná, tak ji to dopřej," zadíval se na mě a já v jeho očích viděla jak mě o to prosí, i přes to, že jsem na něm poznala, že on sám není z toho místa a všeho okolím nadšený.

Mlčky sem přikývla a sklopila hlavu. Ze všeho nejradši bych utekla někam pryč, což zrovna v téhle situaci nebyl nejlepší nápad, vzhledem k tomu, že to tu neznám a s mojí skvělou orientací bych se ztratila hned jak bych zahla za roh ulice.

"Tak jdem nanosit věci," povyskočila si nadšeně matka jakoby se tu právě teď nic nestalo. Spíš nás ignorovala jako většinu času.

Po dvou hodinách vybalování věcí a snažení si aspoň ten pokoj, který se stal mým novým útočištěm, zpříjemnit mi zavolala Olivia.

"Ealdyn?" slyšela sem Olivin hlas. Bylo příjemný po takový době slyšet blízký hlas.

"Ahoj," pousmála sem se a přešla k velkému výklenku u okna na proti posteli, kterou táta nějakým zázrakem dokázal složit tak rychle.

"Tak jaký máš pocity ze San Francisca? Povídej, přeháněj.. jsem jedno ucho," zasmála se tím rolničkovským smíchem a já si povzdechla. Byla to moje nejlepší kamarádka už od školky, chyběla mi.