IDFC [Manu Rios]

C h a p t e r 28

Týdny rychle utíkali, škola už díky bohu skončila a přehouplo se na letní prázdniny. Bylo 13.července, což pro mě znamenalo - jeden měsíc v San Franciscu.

Už jeden měsíc, co žiju, tam kde se mi to nelíbí - aspoň, že jsem se docela začala bavit s Noahem a Alice.

Měsíc sem neviděla Ahrena - normálně jsem ho sice taky moc nevídala, ale tohle bylo jiný. Věděla jsem, že jsme ve stejné zemi, a ne přes oceán daleko.

Měsíc bez Manua. A stále žádná zpráva či hovor.

Letní dny v San Franciscu jsou chladnější než v Lodnýně, což je divný. Myslela jsem si, že tu mají teplo. Ale pravda je taková, že od rána do odpoledne tu je jen mlha a pak až teprve teplo.

Zrovna sem byla na cestě do naší kavárny za Noahem. V poslední době jsme se docela skamarádili. Začali jsme spolu chodit pravidelně na čokoládu, on na kávu, a povídali o životě. Ale ne o svých, zakázali jsme si prozrazovat cokoliv z předchozích dnů, než jsme se setkali. Mohli jsme říkat věci o sobě a o našich rodinách, ale ne o životě před E&N - před Eadlyn a Noahem.

Bylo to zvláštní, ale nový. Potřebovala jsem ve svém životě něco nového. I kdyby to měla být jen hloupá změna cesty do školy, můj život byl až moc velkej stereotyp, dokud jsem nepotkala Noaha.

Potřebovala jsem někoho jako on. Skvělej kamarád, co vás vyslechne a neodsoudí. Někoho spontálního, kdo z ničeho nic zazvoní na zvonek a vytáhne vás ven. A to že on je. Minulý týden mi zavolal ve dvě ráno ať jdu před barák a přinesl horkou čokoládu a kafe.

Ozval se povědomý zacinkání zvonku, když jsem vešla do útulné kavárny. Zadívala jsem se do rohu kavárny, kde stál náš stůl u velkého výklenku. Blonďák už na mě z dálky s širokým úsměvem mával.

"Jdeš pozdě Britská krásko," chraptlivě se zasmál, když jsem došla ke stolu.

"Ale notak, nedělej jako by ti to vadilo fotbalová královno," zvrásčila jsem obočí. "Aspoň si měl víc času na pozorování Tess."

"Pozorování Tess?" zeptal se nechápavě. Přehodila sem kabelku přes opěradlo židle a posadila se.

"Myslíš, že jsem tak slepá a nevšimla si toho, jak pokaždé co jsme tady po ni pokukuješ?" usmála jsem se a hlavou kývla k drobné černovlásce s mikádem za kasou.

Nic neřekl a jen se zaculil. Působil vážně roztomile. O pár minut později přicupitala černovláska a já ji řekla svoji objednávku, i když se už nemusela ani ptát. Pokaždé si dávám to samé. Další stereotyp.

"Tak co plánuješ na letní prázdniny?" zeptal se, když mezi námi panovalo ticho.

"Nic," natáhla jsem se pro hrnek horké - teď už vychladlé - čokolády.

"Nic?" zadíval se na mě nechápajíc.

"Nic," zopakovala jsem a zasmála se jeho výrazu. "Prostě nic neplánuju."

"Jak to že nic? Vždyť je léto Eadlyn!" rozhodli, stále nevěříc, rukama.

"A po něm hned následuje podzim," utrousila jsem sarkasticky.

"Víš jak to myslím," usmál se. "-jsi mladá. Právě ti skončila škola. Měla by si jít ven, jet s přáteli někam do zahraničí, užívat si!"

"Jo, ale skoro všichni moje přátelé jsou v Londýně," připomněla jsem mu a on polosmutně přikývl.

"Ale měl by přijet Ahren, takže možná něco podniknem," usmála jsem se, když mi došlo, že ho po měsíci uvidím. Je to divny, to dementní hovado mi chybí.