IDFC [Manu Rios]

C h a p t e r 22

,,Je to milý kluk," promluvil tiše táta, když jsem si v předsíni sundavala kabát. ,,Myslím to vážně," zasmál se potichu, když si všimnul mého podezíravého pohledu.

,,Je fajn a říká všechno na rovinu, jak jsem si večer všimnul. Nepřetvařuje se jak Luke," pověsil svůj kabát a pomalu vešel do tmavého obýváku, kde následně rozsvítil světlo.

,,Co tím myslíš?" zeptala jsem se opatrně a taky pověsila svůj kabát vedle jeho.

,,Myslím to tak, že Luke měl dvě tváře. Znám sice jen tu, s kterou vždycky před námi hrál divadlo, ale to není ta pravá. Tu druhou jsem nepoznal, ale není dobrá. Vim to. Pokaždý jsem ti to viděl na očích, když jsi s nim byla. Teď už jseš zase jako bys měla pro co žít, už máš tu jiskru v oku, jako ta malá holčička, co utíkala na zahradě za bubliny z bublifuku," na konci se sám pro sebe při té vzpomínce usmál.

Nic sem neříkala. Stala jsem tam, na prahu obývacího pokoje a setmělé chodby, pozorovala otce jak až nebezpečně klidně mi sděluje svoje dojmy z Luka a věcí, co se kolem něho dějou, děli.

On to celou tu dobu viděl? prolétla mi hlavou otázka. Hlavou mi létala myšlenka za myšlenku, nemohla jsem udržet svou mysl v klidu.

,,Eadlyn," snažil se, abych mu opět věnovala pozornost.

,,Mm?" zabručela jsem něco, aby poznal, že ho už plně poslouchám.

,,Myslím, že by si mu měla říct o tom San Franciscu. Je mi jasný, že nic neví. Proč si mu to neřekla?" zadíval se na mě. Sklopila jsem svůj pohled na podlahu. ,,Chápu," pousmál se.

Jak to sakra dělá, že zná mou odpověď dřív než já sama?

,,Nechci aby sis zase ublížila. Je mi jasný, že to nechceš úspěchat a říkat mu to, protože ta část tebe pořád věří, že si to tvá matka rozmyslí a nikam nepojedem. Ale ji na té práci opravdu záleží. Řekni mu to dřív než se to dozví od někoho jiného," v jeho výrazu jsem viděla, že má o mě skutečnou starost.

,,Dobrou Ead," věnoval mi pusu do vlasů jako když jsem byla malá, když vycházel z obýváku kolem mě, a já se zmohla jen na skoro neslyšný dobrou.

Zůstala jsem tam stát, v tom tichým prázdným obýváku. Pořád jsem měla v hlavě ty slova, co mi právě řekl. Takže teď mi potvrdil moje obavy a není žádná naděje, že je to s tím San Franciscem jen zlý sen?

***

Od toho večera, co jsme byli s rodiči i s Manuem na společné večeři, uběhlo už týden a mě pořád visí tátova slova v hlavě. Staly se jakousi zvláštní ozvěnou, co se stále dokola opakuje, i když se je snažím dostat z hlavy.

Seděla jsem v Olivinim pokoji na posteli a obě jsme se snažili nějak pracovat na projektu, co nám zadal Hergie.

,,Ead, halooo. Země volá Eadlyn Schreavevovou," zamávala mi rukama před obličeje a já zavrtěla hlavou.

,,No?" podívala jsem se na ni a uviděla dvě starostlivé modré oči.

,,Děje se něco?" projela mě starostlivým pohledem.

,,Ne, nic se neděje," pokusila sem se o úsměv, ale pak jsem to vzdala, když sem si všimla, že falešné úsměvy moji kamarádku nepřesvědčí.

,,Víš že mi můžeš říct všechno, viď?" ujistila se, jakobych ji už vůbec nevěřila.

,,Jasně že to vim Liv," usmála jsem se, teď už opravdově.