R.O.S.E. II. - Avengers

16♥ Poprvé a stejně všechno okecá

Hned potom, co jsem ve spěchu opustila Avengers Tower, zavolal mi zrovna Steve. Nebyl na základně, ale vyřídil mi, že mě vyzvedne. Nejdříve jsem nechápala, co zamýšlí, ale sešli jsme se poblíž Central parku. Sundala jsem si brnění a nastoupila si k němu do auta. Po té se rozjel někam a já se ani neptala. Zavládlo mezi námi hrobové ticho. Stevovi cukal koutek oka kvůli tomu, že se chtěl na mně podívat, ale raději se soustředil na řízení. Já měla opřenou hlavu o okýnko dveří a pozorovala budovy New Yorku, co za námi mizely v dáli. Myslela jsem stále na to, co řekla mamka s Philem, Že se k Tonymu nehodím. Bylo mi ho líto.  Stále jsem v koutku duše doufala, že si to navzájem odpustíme a budem alespoň přátelé. K tomu zřejmě nedojde, protože zničí náš svět a nezvládnem Lokiho porazit.

„Povídej," ozvalo se vedle mně a já sebou ucukla. Vytrhlo mě to ze zamyšlení, ale neohlédla sem se.

„Co...co," vysoukala jsem ze sebe s popadáním dechu a ucítila, že se vozidlo zastavilo. K mé smůle. Dopravní zácpě...

„Jestli Stark pomůže," upřesnil se Steve a podíval se konečně po mně. Ucítila jsem v krku obří knedlík. Nevěděla jsem, jak mu říct pravdu. Zatímco celý svět upadá, tak my dva tu sedíme v autě a ještě dopravní zácpě.

„Odmítá spolupracovat. Jsme na to sami," odpověděl jsem polohlasně.

„Co si čekala...Je to prostě sobec," zareagoval na moji odpověď a stiskl víc volant v levé ruce. Tiše jsem si povzdychla a zavřela oči. Představovala jsem si, že jsem někde jinde. Co nejdál odtud a mimo Lokiho běsnění. „On ti něco řekl?" vyrušila mě ruka vojáka na mým rameni. Otevřela jsem oči a podívala se po něm.

„Ne, proč by měl?" zalhala jsem trochu rozmrzele.

„Tak já nevím...Než jsi odletěla do věže, byla jsi v pohodě, ale teď jsi dost skleslá. muselo se něco stát, protože to na tobě poznám," nenechal se odbýt a upíral na mně svoje modré oči.

„Vážně mi nic neřekl. Kam vlastně jedem?" jakoby jsem se náhle probrala a zeptala se ho, abych změnila téma. Nad mou otázkou se usmál a stočil pohled dopředu, aby mohl opět s autem vyjet. Zácpa pomalu pohnula a my se mohli hnout z místa.

„Za Peggy," odvětil a já ztuhla. Moment...řekl Peggy? Ta Peggy, o které mluvil posledně?

„Ona...ona ještě žije?" zeptala jsem se opatrně a Steve přikývl.

„Už dlouho jí slibuju, že vás obě seznámím. Vlastně v ten den, co tě postřelili," náhle utichl a já tušila, kam tím mířil. Nechtělo se mu o tom dni mluvit, i když ten nás právě nejvíc sblížil. Přiměl nás k tomu, aby sme si to konečně vyjasnili jednou provždy.

„Kdy jsi míval čas za ní jezdit?"

„Prakticky pořád, ale víc času jsem věnoval tobě. Když jsem se Pegg o tobě zmínil, byla nadšená. Nadšená z toho, že konečně někoho mám, ale pokaždé jsem ji zarazil," řekl mírně pobaveně, když končil větu.

Jak jako?" zarazila jsem se.

„Myslela, že spolu chodíme, ale já ji pokaždé odbyl, že ještě ne," odvětil a oba se zasmáli. Potom mi něco došlo. My spolu chodíme? 

„Kolik jí je?" tázala jsem se, abych změnila chytře téma a nemluvili o našem vztahu, který není tím, jaký by měl ještě být.

„94,"

„Takže mladší než ty," usmála jsem se.

„A to tě těší," zasmál se.

„Nene!" ohradila jsem se s nevrlým přístupem. „Mám novou zálibu. Utahovat si z věku Kapitána Ameriky," ušklíbla jsem se a Stevovy cukal koutek úst. Jestli ho to vytočí, tak jsem v řiti. Naštvat jsem ho uměla prakticky vždycky, ale málokdy ho na sobě nechal znát.