R.O.S.E. II. - Avengers

21♥ Co dál...

O dva týdny později

S mým malým tajemstvím jsem úprkem běžela k záchodu a obrátil se mi žaludek vzhůru nohama. Všechen obsah nyní byl mimo mně a já se cítila mizerně. Už jsem to tajemství věděla přibližně asi čtyři dny, ale pořád jsem to bála Stevovi říct. Menší služba v autě a co se stane. S Tonym jsem se vyspala několikrát, ale nikdy se tohle nestalo. Když jsem to zjistila, chvílema jsem chtěla Steva zabít, ale raději jsem si to rozmyslela. Nechci ho ranit už jen kvůli tomu, že bude táta a já mu to možná ani neřeknu, protože jsem srab...a velkej. Spláchla jsem v míse nestrávený oběd a pustila si vodu do umyvadla, abych se mohla trochu umýt, než půjdem na návštěvu k Tonymu do Avengers Tower, kam všechny hromadně pozval.

„Rose, všechno v pořádku?" zeptal se Steve za dveřmi, na kterých byl pravděpodobně nalepený, aby slyšel každý zvuk, co se tu šustne. Zavřela jsem kohoutek s vodou a vyplivla vodu, co jsem měla v puse.

„Jo...všechno je fajn. Hned přijdu," odpověděla jsem mu a utřela se do ručníku. Kdoby si pomyslel, že jeho přítel bude takhle starostliví. Většinu času věnoval skoro mně, než SHIELDu. Byla jsem u něj na prvním místě a předehnala tak všechny věci na jeho seznamu. Oddychla jsem si a vzala za kliku od dveří. Čekala jsem, že bude za nimi stát, ale kupodivu ne. Normálně jsem opustila koupelnu bez problémů a šla rovnou do ložnice, odkud jsem vyběhla. Steve seděl na posteli a svíral v ruce mobil. Při pohledu na něj jsem se mírně vyděsila, ale zachovala klid. Tvářil se vážně. Bylo to kvůli mně? Něco jsem provedla? „Co se děje?" nechápavě jsem k němu přišla a hleděla na něj.

„Pojedem k doktorovi, místo k Tonymu," oznámil mi a mně ztuhl výraz. Nevěděla jsem, co na to říct. Byla jsem zaskočená a zírala na něj s otevřenými ústy.

„Počkej...proč?" pokusila jsem se celé situaci zasmát, ale nijak jsem to neulehčila. Steve odložil mobil a chytil mě za ruce. Nechápavě jsem se po něm dívala. Přitáhl si mě lehce k sobě a postavil se.

„Bojím se, že se s tebou něco děje. Poslední dva týdny je to pořád to samé. Když tu byla Nat a nebo někdo jiný, běžela jsi zvracet. Teď znovu. Chci jen vědět, jestli jsi v pořádku," strachoval se a já polkla. Jestli teď neřeknu pravdu, dozví se to v nemocnici a pak by řekl, že jsem to zatajila. To nechci.

„Steve, poslouchej...všechno...je jinak. Mně nic není," pokusila jsem se o slabý úsměv a Steve zůstal zaskočený.

„Když ti nic není, tak proč?" vyzvídal ustaraně a já vzala jeho ruku do té svojí. Nechápavě se po mně podíval a já se ho pokusila uklidnit klidným výrazem. Jeho ruku jsem položila dlaní na moje bříško a potom jsem vrátila pohled na jeho modré oči. Stále se tvářil nechápavě, ale ja to ignorovala. „Rose...ty...jsi," zadrhl se a nevěděl, jak pokračovat dál. Jeho reakce mě pobavila.

„Já jsem v tom, Steve. S tebou," oznámila jsem mu s úsměvem a snažila se chovat co nejnormálněji. On pro změnu zachovával klid.

„Od tý doby, co jsme byli v tom autě?" hádal a já se musela zasmát. Byl si sám sebou nejistý a já se snažila mu ji dodat.

„Jinou možnost ani nevidím. To jedině, že bys mi dal něco do jídla, nebo do pití a potom mě omámenou znásilnil. K tomu určitě nedošlo, že?" ušklíbla jsem se a brala to jako černý humor. Steve ho ke štěstí pochopil a usmál se.

„Ne, nedošlo,"

„Prosím, nevez mě do nemocnice," zaskuhrala jsem a pustila jeho ruku. Tou, kterou jsem ho držela, jsem ho pohladila hřbetem ruky po tváři a potom zajela za krk.