R.O.S.E. II. - Avengers

20♥ Rodina

Z pohledu Rose

Avengers mě odvezli k domu uprostřed Manhattanu. Nevěděli, o kom jsem mluvila, ale chtěla jsem, aby to zjistili sami. Když jsem stále před dveřmi domu, trochu jsem se stáhla a byla nervózní. Po třech letech. Přijme to? Cítila jsem v zádech Stevův pohled. Bylo by trapné, kdybych raději odešla, ale nemohla jsem. Musím to vyřídit a teď hned! Nadechla jsem se a stiskla zvonek. Po chvíli jsem uslyšela kroky. Když se dveře otevíraly, skousla jsem si spodní ret a čekala na bubáka, co stál za dveřmi. Stál v nich táta. Vůbec se za ty tři roky nezměnil. Měla jsem co dělat, abych udržela slzy lítosti a podívala se na něj víc.

„Rose...," vydechl překvapeně a já se spuštěnými slzy mu padla do náruče. Chyběl mi i přes to všechno. Přes hádky, neshody apod. Byl to můj táta. Jediný rodič, kterého jsem měla. „Jsi nádherná. Podobáš se hrozně tvé matce," zašeptal mi, když mi položil hlavu na rameno a já upouštěla jednu slzu za druhou.

„Omlouvám se...hrozně moc," mluvila jsem s popotahováním a otec stiskl objetí ještě víc.

„Šššš, to je dobrý," pokusil se mě uklidnit.

„Tati, kdo je to?" uslyšela jsem hlas kluka. Ne jen kdejakého kluka. Byl to můj brácha. Když mě táta pustil, dívali jsme se s bráchou na sebe, jak na zjevení. „Ségra?!"

„Sebastiane!" vykřikla jsem radostně a běželi se obejmout. Sice jsme se nenáviděli, ale byli jsme puberťáci. Seb byl o tok mladší než já, takže dvacet.

„Vítej zpět," pronesl se smíchem.

„Kde je Gregor?" zeptala jsem se zaraženě.

„Na internátu," odpověděl mi táta a potom jeho pohled skončil na Avengers. „Děkuju vám, že jste ji přivedli zpět," řekl s úsměvem a se vytrhla z objetí bratra a běžela za nimi.

„Tati, tohle jsou Avengers," řekla jsem a dotlačila ho za nimi. Potom jsem přešla ke Stevovi, „Tady Steven Rogers je můj přítel," pronesla jsem s úsměvem a táta vykulil oči.

„Kapitán Amerika? Děláš si legraci, ne?" zasmál se, jakoby mi nevěřil.

„Těší mě, pane Brooksi," řekl Steve a táta zmlkl.

„Tati, Steve Rogers. Steve, Richard Brooks," představila jsem je a potřásli si rukou. Potom jsem představila i zbytek a všichni si padli do oka. Brácha tahal z Avengers jakýkoliv informace a já mezitím byla osamotě se Stevem a tátou.

„Takže vy dva...jste spolu," zaváhal táta, když se na nás podíval.

„Jsme spolu už dlouho, ale chodíme ode dneška," zasmála jsem se.

„Chtělo to čas, do toho praštit, že?" zareagoval táta a všichni jsme se zasmáli.

„Když bych chtěl Vaši dceru požádat o ruku, mám k tomu svolení?" zeptal se Steve táty a já vytřeštila oči. Řekl, požádat o ruku?!

„Myslím, že problém by nebyl. Jen jeden...dáme tykání? Jsme přece jen už skoro rodina," poklepal mu táta po rameni a choval se jako puberťák.

„Tak...jo," zaváhal s úsměvem Steve. 

„Bezva," zasmála jsem se, i když jsem se cítila za mýho tátu trapně. Steve z něj byl trochu vedle. To i já. Neviděla jsem ho tři roky. Je na čase mu říct pravdu...všechno...„Tati?" usmála jsem se na otce a ten se na mně podíval, když hleděl na svýho extrovertního syna v obýváku, jak vypráví ne moc vtipné historky Avengerům a Natashy si nad nimi pokaždé zívla.

„Jistě, Zlatíčko?" odvětil a já při pohledu na Steva zčervenala. Proč zrovna před ním mi říká 'Zlatíčko'?! Klídek, Rose. Je to jen tvůj otec. Nepokoušej se ztrapnit ještě víc, než doteď.

„Potřebuji s tebou mluvit o tom, proč jsem zmizla na tři roky a ani ti to neřekla...já...,"

„To vyřídím já. Co kdybyste šli vy dva zatím někam ven?" objevil se mezi námi Tony a přívětivě se usmíval. Když se objevil, já se Stevem jsme vylekaně sebou ucukli a dívali se překvapeně na něj. „Jo, Rose?" směřoval pohledem na mně a já polkla.

„Ano, Tony?"

„Tvůj brácha...Sebastian, ne?" zeptal se a já opatrně přikývla, „Je strašnej. To nic jinýho, než se opak, neumí?" zajímal se a jeho obočí vyletělo nahoru.

„Jo...bohužel," pokrčila jsem rameny a pohledem zacouvala ke Stevovi, který se na mně pobaveně díval. Zřejmě za to, jak mě nazval táta. Probodla jsem ho raději pohledem a chytila silně za ruku. V doprovodu pohledů mého otce a miliardáře, jsem ho odvedla mimo po schodech do jiného patra, kde jsem si to tak nějak pamatovala. Můj pohled skončil na dřevěných březových dveřích a pustila Steva jen proto, abych mohla jít k nim a otevřít je. Bylo odemčeno. Ulevilo se mi a před námi se odhalila tak místnost s fialovou barvou na zdech, ustlanou postelí pro dva, pracovním stolem a na něm nějaké popsané papíry. Něco mi docvaklo a rychle se sehnula pod postel. Nahmatala jsem velký kufr a vytáhla ho. Steve na mně nechápavě zíral, když jsem kufr položila na postel a pokusila se uhodnout složitou kombinaci kódu.

5248...ne

9687...taky ne

1944...jo!

Vítězoslavně jsem se usmála a kufr otevřela. Bylo v něm různé harampádí, ale pro mně to byly poklady. Dárky od mamky. Popisy Natashyných cviků z prvních tréninků. Hadrové logo SHIELDu. Fotka mojí třídy a...řetízek od mamky. Položila jsem si ho na dlaň a zaujatě si ho s dosednutím na postel prohlížela. V myšlenkách se mi promítl poslední pokec s mamkou, než jsem ji ztratila navždy. V mých školních letech to byla pro mně největší ztráta. Tenhle řetízek mi dala, když jsem měla narozeniny. Šperk byl kulatý. Červené a bílé kruhy byly na kraji a uprostřed něco, co vypadalo jak reaktor, co má Tony na hrudi. Ty kruhy byly jako podle Stevova štítu. Vlastně to byl jeho štít, ale místo hvězdy malý modrý reaktůrek. Bylo to roztomilé. Už tenkrát jsem na Iron Manovi ujížděla. Mamka se mi tomu smála. Strejda byl zapálený do Kapitána Ameriky, tak to rovnou zřížili. Při vzpomínce na to, jak jsem byla s mamkou mi to vehnalo do očí slzy a ucítila, jak se vedle mně prohnula postel. Posadil se vedle mně přítel a položil mi ruku na rameno. Podívala jsem se na něj a druhou rukou si setřela slzy z očí.

„Myslíš, že už bude dobře?" tázala jsem se přiškrceně a Steve se směle usmál.

„Ano...teď už ano," odvětil a jednou rukou, co mi obmotal kolem pasu mě přitiskl k sobě.