R.O.S.E. II. - Avengers

6♥ Jo, nebo ne?

Ráno ve Washingtonu D.C.

„Nemůžu sedět vzadu?" zeptala jsem se, když sem opírala o dveře Kapitánova auta časně ráno a chystali se na výjezd do New Yorku, když jsme ukládali věci do kufru auta. Když Rogers zavřel zadní kufr auta, tak přešel rovnou k místu řidiče a opřel se rukama o střechu a podíval se po mně.

„Bohužel ne, protože zadní sedačky tohle auto nemá. Vyber si. V kufru ještě místo je a nebo na střeše, ale nechci, aby mě chytila policie," řekl posměvačně a já protočila očima. Fakt jsem o tom kufru přemýšlela, ale mám fóbií z malých prostorů. Budu muset holt sedět vedle něj.

„Hrozně vtipný. Haha...," zareagovala jsem otráveným polohlasem a otevřela si dveře od auta. Oba sme si nasedli a připoutali. Rogers nastartoval auto a vyjeli jsme směr New York. Asi po pár minutách mě napadlo, že jsem si mohla vzít na sebe ten oblek...

„Nad čím přemýšlí naše princezna?" zeptal se po chvíli Cap a já na něj uvrhla vražedný pohled. Pozoroval mě z boku a pobaveně se ušklíbl, když si všiml mýho výrazu.

„Neříkej mi princezno!" vyjela jsem na něj a stočila pohled k oknu vedle sebe. Lehce po mně pootočil hlavou a pozoroval mě. Vytáčelo mě to. Jen jsem netušila, jak mu to vrátit.

„Tak se hned nezlob. Nemyslím to ve zlým," pokusil se o zasmání, i když to tak skoro neznělo. Byla bych raději, kdyby okamžitě zastavil a já do New Yorku došla po svých. Bylo by to tak mnohem lepší, ale věděla sem, že se ho nezbavím ani po té cestě.

„Divím se, že na svůj věk neležíš už pod zemí," povzdychla jsem si ho a tím se jeho zájem razantně zvýšila. Pobaveně se po mně ohlédl a potom se vrátil zpět k řízení. „Co ti na tom přijde vtipný?...Mně nic." Odsekla jsem a zabořila hlavu víc do sedačky za sebou.

„Je mi devadesát pět. Nejsem mrtvý," odvětil okamžitě, jakoby to měl předem připravené. Podívala jsem se po něm otočením hlavy a sledovala jeho ruce na volantu. Rogers byl v autě uvolněný. Nedělal si ze mně nic. Jako kdyby to odněkud už zažil. O něco mu šlo. já však nevěděla o co. Měl snad s někým sázku, že mě obměkčí? Spíš mě zatím vytáčí, než to druhý. „Nedívej se na mně takhle. Vidím před sebe i vedle sebe," zčistajasna promluv a já se okamžitě odvrátila pohledem jinam. Skousla sem nervózně spodní ret. To dělám vlastně vždycky, když jsem nervózní a nevím co dělat a jak z toho ven.

„Já se na tebe nijak nedívala," zašeptala sem chladně.

„Víš, že je tohle možná poslední hovor, který vedeme, než dojedeme do New Yorku? Myslím tím to, než se zase uzavřeš ve svém pokoji a budeš tam, tvrdnout celé dny," začal mluvit vážně a já se po něm raději nepodívala, protože sem ucítila jeho pohled. „Samozřejmě až na noci, kdy si chodíš na jídlo. Kvůli tomu, že přes den nevytáhneš z toho pokoje ani paty, aby si se normálně najedla." 

„Tak hele! Jestli ti to tak vadí, tak si mě měl nechat jít. Můžeš rovnou teď," prudce jsem se na něj otočila až sebou celý cukl a obrátil se zpět hlavou raději dopředu. 

„Nemůžu," odpověděl mi jediným slovem a já pozvedla tázavě obočí. Proč by nemohl? Lezeme si akorát navzájem na nervy a je otázka času, kdy to dojde hodně daleko a taky si myslím, že to nebude mít dlouhého trvání.

„Jak jako?"

„Dal jsem slib Pepper i sobě. To, že si byla s Tonym...tě pohoršilo ještě víc," řekl s pauzou a já na něj zůstala zírat s trochu otevřenými ústy. Udivoval mě. Nečekala bych, že z něj vypadne něco takového.

„A tenkrát, když sme se s Tonym neznali a my dva byli proti Lokimu ve Stuttgartu? Nevzpomínám si, že bych byla nějak pohoršená," otázala jsem se vojáka vedle sebe a čekala na něj netrpělivě na odpověď. Během minut, co sem v tom autě seděla a sním, sem si uvědomovala stále víc, že porušuju to 'nechci mít s tebou nic společného'.