R.O.S.E. II. - Avengers

14♥ Nevyřešené záležitosti

Každý se asi ptá, jak to vypadalo dny potom. Nic se nezměnilo. Stále jsem byla v nemocnici. To je ironie, že? Teda až na to, že mě dnes konečně pustili domů a Steve si mě se samou radostí odvezl do bytu. Bylo vtipné ho vidět, jak je šťastný. Byl přitom strašně roztomilí a já mu to konečně přiznala. Kulka mi na hrudi zanechala docela viditelnou jizvu, takže...sbohem bikiny. To jsem asi tolik neřešilo jako to, že do mně pořád Steve hučil s tím, že by jsme mohli spát v jedné posteli. Já se mu pokaždé za to vysmála do ksichtu a odmítla to. Jeho to však neodradilo a ani snídaně do postele si neodpustil. Fakt byl ten, že jsme na to všechno, co se stalo předtím, zapomněli a žili tím, co bylo dnes. Přítomnost...lépe řečeno. Pak je tu ještě jedna věc. Nesrovnalosti nastaly taky. Výměna názorů proběhla asi jednou za dva dny, ale to se večer zase uklidnilo, když jsme šli spolu do kina, ven a nebo prostě různě, jak by si to u mně mohl voják vyžehlit. Bylo vtipné, že i když jsem něco zavinila já, tak to vzal na sebe a já potom byla jako andílek. On mě vlastně jako anděla bral a já ho považovala za idiota. Starý věci se prostě nezmění, aniž byste chtěli tak moc. Přestala jsem myslet i na Tonyho. Přestal mě hledat a obtěžovat. Nevěděla jsem jak to, ale bylo to tak. Jestli mu něco Steve řekl? To se asi nikdy už nedozvím. Když jsem byla dopoledne zalezlá ve svém pokoji, uslyšela jsem ťukání na dveře. Zvedla jsem hlavu od kresby na papíru, co jsem zrovna lehce načrtávala tužkou. 

„Je otevřeno...tak jako vždycky," zvolala jsem ke dveřím a to poslední raději jen zašeptala. Do dveří vešel Steve a s údivem mě pozoroval, když jsem stočila hlavu zpět k dílu a pokračovala v kreslení.

„Trávíš den zavřená ve svém pokoji kreslením?" zajímal se celkově dobře naladěný a já si uchechtla. 

„Je to mnohokrát lepší, než tu pouštět hudbu na plný pecky a poslouchat Justina Biebra," pokrčila jsem pobaveně oční víčka a s úsměvem se podívala na nechápavého vojáka. Oka...vysvětlování, kdo je Justine Bieber právě začíná. „To je takovej jeden kluk, co zpívá. Víš? Ale není pro mně moc in," zasmála jsem se a uvolnila Stevovi místo na posteli, aby se mohl alespoň posadit, zatímco já ležela na břiše a podpírala se lokty.

„Copak to tam máš?" zasmál se Steve a já zděšeně začala kresbu schovávat pod sebou. „Uka," požádal mě netrpělivě a já zavrtěla hlavou.

„Ne,"

„Prosím,"

„Stejně je to hnusný," odmítla jsem znovu a neubránila se úsměvu, který dokazoval, že jsem nad ním opět vyhrála. On to však nevzdal a využil své síly nade mnou a odhrnul mě na bok. Já se vylekala a nechtěně povolila stisk ruky, ve kterém jsem držela papír. Vzápětí mi voják kresbu sebral a já se pokusila mu ho sebrat. „Tohle je od tebe podlí!" zasyčela jsem, když si dával kresbu vysoko nad hlavu a postavil se, abych na něj nedosáhla.

„A co jako?" zasmál se.

„Chceš abych povolala oblek a vzala si ten papír zpět po svým?" změřila jsem si ho očima, když jsem se přestala snažit a založila si ruce v bok.

„To bys neudělala," 

„Tak to mě ještě asi dostatečně neznáš, Kapitáne Rogersi," ušklíbla jsem se a reagovala na to, jak se nad tím zatvářil. Když se chtěl konečně podívat na můj výtvor, zazvonil mu v kapse mobil. Ten ho trochu vyděsil, když to nečekal a já mu s výskokem papír vytrhla. Vítězoslavně jsem se usmála a s tím uložila papír do zásuvky u stolu. Steve si mezitím konečně vyndal mobil z kapsy a přijal hovor.

„Natasho?" začal jako první a nechal hovor běžet ve větší hlasitosti, abych slyšela i já.

„Ahoj, tak jak to s vámi jde? Zatím jste se ještě nezabili?" posměvačně se agentka zasmála.