R.O.S.E. II. - Avengers

22♥ Konečná stanice

O 19 let později

Po ránu...a tak strašný hluk! Divím, že ještě nikdo nezavolal na naší rodinu policii. Kvůli tomu, že naše dcera umí hrát na elektrickou kytaru, je největší rebelka na škole a ještě má vlastní kapelu. To je naše Christine Rogersová. Jméno má po otci. Já ho získala po jejím narození, kdy jsme uspořádali menší soukromou svatbu pro okruh přátel a rodiny. Musím říct pravdu. Je mi čtyřicet a humor, který každého tolik trápil, se vytratil. Steva to trochu mrzí, ale už i on je starší. Máme rozdíl 74 let odstup. V jeho vnímání jsou to čtyři roky. Dnes je Christ už osmnáct a pozvali jsme všechny. Když řeknu všechny, tak doslova. Od Tonyho Starka, po Hulka, dvojčata i Mariu Hillovou. Dobrý ne? Jsme už vlastně v důchodu. Avengers se už rozpustili, ale SHIELD běžel dál. Fury stále věřil, i když už jezdil na vožíčku a špatně viděl, že se najdou jiní Avengers. Doufal právě v Christine, ale Steve si to nepřál. Christine většinu času vyrůstala ve Stark Tower, protože ji tam hlídala Pepper a ani prázdninám v Malibu se nevyhnula. Vlastně se jí potom nechtělo ani domů. Tony ji každou návštěvu rozmazloval. Kupoval jí drahé oblečení, sehnal pro ní studium blízké s technikou, vědou a zkoumáním nanočástic a další. Co se s ní potom stalo? Nejoblíbenější holka na škole. Už skoro víc považuje za tátu Starka, než Steva. No jo. Peníze...

„Spíš?" ozval se vedle mně trochu nabručený manžel a já se na něj otočila. Byl vzhůru. To znamenalo, že ten hluk z pokoje naší dcery ho probudil taky.

„Cvičí...," odpověděla jsem mu a zvedla se do sedu. Steve to tak udělal taky a podíval se budík.

„Ani nepotřebujem budík. Ona nám ho sama udělala," řekl pobaveně a já se musela usmát taky.

„Pravda, ale policie taková sranda už nebude," namítla jsem a zvedla se z postele. Steve mě včas zachytil a svezl zpět po zádech do postele. U toho se škádlivě zasmál a já měla chuť mu jednu vlepit, ale neudělala jsem to. Udržela jsem se a raději ho jen odstrčila.

„Měl jsem tě raději, když ti bylo dvacet," protočil uraženě očima a já vykulila oči. Boha, Rogersi. Vždyť nám je o dvacet let víc!

„Jsme dospělí. Drž se toho. Máme dospělou dceru a chci, aby alespoň z tebe měla příklad, Kapitáne Ameriko v důchodu," uchechtla jsem a jeho obočí vyletělo nahoru. Jistě...jak jinak.

„Ten si už dávno vzala z Tonyho," odfrkl si.

„A ty to hodláš vzdát? Tonymu je už aspoň přes šedesát," vyprskla jsem smíchy a Steve po chvíli taky.

„A teď ta představa, kdyby si tenkrát s ním zůstala,"

„Mlč, Steve...hlavně mlč!" okřikla jsem ho a už nedokázala ustát ten hluk. Vyskočila jsem obloukem z postele a sundala si z věšáku župan. V něm jsem vyšla na chodbu a rovnou k pokoji mojí dcery. Bez klepání jsem vešla dovnitř a nasadila přísný rodičovský výraz, i když mi nikdy nešel. „Christine Rogersová! Okamžitě přestaň, nebo budeš mít zaracha!" zvýšila jsem hlas, abych přehlušila příšerný falešný tón elektrické kytary. Jak tohle může někdo poslouchat?! Zvuk utichl a Christine na mně upírala zaraženě svoje modré oči, co zdědila po otci. Měla od nás dvou pokaždé něco. Oči jako nekonečný oceán po otci a po mně arogantnost a blond dlouhou hřívu, jako pramen zlata. Tohle mi tedy říkal Steve, když jsme byli pokaždé sami. Christine se na mně dívala, jakoby mě viděla poprvé a potom protočila očima.

„Mami!" řekla podrážděným tónem a odložila kytaru na postel. Já se opřela o klembu ve dveřích zády a pozorovala dceru, jak si vzala ze svého stolku kartáč a začala si kartáčovat vlasy. Měla to jako zlozvyk, když byla neklidná a nervózní.