Ještě před tím než se všichni vzbudili včetně chlupáče jsem se oblekla do sportovního a jako každé ráno jsem si šla zaběhat. Cestou zpět jsem to vzala přes malý krámek s potřebami pro zvířata. Koupila jsem chlupáčovi misky, pelíšek, vodítko (i když ho asi ani nebudu potřebovat) granule, obojek proti blechám a nějaké pamlsky. Doma mě u hned u dveří vítal chlupáč a vrtěl ocasem. Poplácala jsem ho po hlavě a všechny věc jsem odnesla k sobě do pokoje.
Hned jsem mu dala vodu i granule a šla jsem se osprchovat. Oblékla jsem si věci do práce a šla se dolů nasnídat a chlupáčem v patách
"Ty Gí? Už si mu vymyslela jméno?" zeptala se mě Anne mazlící se s chlupáčem
"Já vlastně ani nevím. Vše co mě napadlo se mi k němu nehodí" podívala jsem se na něj a pak zpět na Anne
"Mě by se třeba líbil Scott" pokrčila rameny
"A co chlupáč? Je to neobvyklí a celou dobu mu tak stejně říkám"
"Chlupáč?" zasmál se Drew a posadil se vedle mě
"No a proč ne?" zasmála jsem se
"Dobře. Jestli chceš. Chlupáči?!" zavolal na něho a ten na nic nečekal a rozběhl se za ním a vyskočil mu až na klín
"Drew, mohl by si na něho dohlédnout, než se vrátím od Bobyho?"
"Jasně, myslím, že si budeme rozumět" usmál se a podrbal chlupáče za ušima
"Tak fajn, mějte se" vzala jsem si ještě mrkev a vyrazila za Boby do garáže
"Ahoj Boby!" zakřičela jsem na dílnu
"Gí, Ahoj. Dneska tu pro tebe práci nemám. Ale mohla by si udělat menší invetůru. Však víš, podívat se co je potřeba dokoupit a tak. A zítra by ses mohla pustit do menšího úklidu"
"Rozkaz šéfe" zasmála jsem se
Boby mi pak dal seznam všech věcí co tu měl. Celý den jsem procházela dílnu a sepisovala vše co chybí nebo co dochází. Týkalo se to samozřejmě taky hygienických potřeb a přípravků na úklid. Když mi padla, zanesla jsem sepsané materiály Boby. Ten nestačil koukat kolik se toho sešlo.
"Je pravda, že pořádek se tu už dlouho nedělal"
"To teda nedělal" zasmála jsem se a vyrazila domů
Otevřela jsem vchodové dveře a vešla
"Chlupáči?!" zakřičela jsem, za chviličku jsem uslyšela dusot po schodech a v momentě byl u mě. Skákal po mě, olizoval mi ruky a vrtěl ocasem. Nemohla jsem se přestat smát. Vypadal u toho hrozně vtipně a roztomile.
"Jak bylo v práci?" zeptal se mě Levi když jsem došla do obýváku
"Pohoda" sedla jsem si vedle něho a k nohám se mi přitiskl chlupáč
"A co doma? Nezlobil?" kývla jsem směrem ke chlupáčovi
"Ne, vůbec. Byl hrozně hodnej" usmál se Levi, potom jsme se společně dívaly na jakou si kriminálku. Po hodině začal chlupáč kňučet a drbal do mě čumákem
"Copak?" podívala jsem se na něho, vstal a šel ke dveřím na verandu
"Chceš jít ven?" zeptala jsem se a on jako by mi rozuměl a zaštěkal
"Dobře, už jdu" se smíchem jsem vstala, popadla vodítka a pustila ho ven
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Slunce pomalu zapadalo a tak nádherně ozařovalo moře. Nohy se mi s každým krokem bořily teď již do příjemně teplého písku. Chlupáč kolem mě pobíhal jako smyslů zbavený a několikrát taky vběhl do chladného moře. Po asi půl hodině jsem zastavila a posadila se do písku. Chlupáč ke mně hned přiběhl a lehl si vedle mě. Čumák mi strčil do klína a dožadoval se toho, abych ho hladila.
"Víš, nedávno jsem ztratila paměť. Mám pár vzpomínek na lidi, které vůbec neznám nebo znám, ale nepamatuju si je a když o nic nevím stýská se mi. Už ani nevěřím, že bych vzpomenout kdy dokázala. Nemám nic. Nemám sebemenší tušení kým jsem byla, s kým jsem se stýkala nebo kde jsem žila. Kdybych věděla aspoň jak si vzpomenout, ale jediné co mi doktor řekl bylo dej tomu čas. tak tomu dávám čas a je mi to k ničemu. Dny mi protékají mezi prsty jako voda. Brzy to bude rok. Šest měsíců v kómatu a čtyři u Drewa, Leviho a Anne. Jsem hrozně moc ráda, že mě z toho auta vytáhli zrovna oni. Mám je moc ráda a chtěla bych s nimi zůstat. Mám možnost začít úplně od znovu, ale pořád mám to nutkání přemýšlet nad tím co bylo před tou nehodou a odpovědi stále nenacházím a tak přemýšlím dál a dál a už jsem z toho hrozně unavená....."
"Možná je na čase přestat přemýšlet a jít prostě dál" uslyšela jsem za sebou známý hlas
"Promiň, ale si pryč skoro dvě hodiny a já o tebe začínal mít strach" posadil se vedle mě Drew
"Možná máš pravdu"
"Někdy je lepší přestat přemýšlet a nechat vše tak jak to je a ono se to nakonec vyřeší nějak samo. To je jak když něco ztratíš a snažíš se to najít. Ať děláš co děláš nemůžeš to za nic na světě najít, ale jakmile se přestaneš snažit a necháš to být časem se to prostě někde objeví samo"
"Myslíš, že je to tak i s mojí pamětí? Když přestanu hledat a vrátí se mi sama?"
"Za zkoušku nic nedáš. Buď si vzpomeneš nebo ne. Jinou možnost nemáš" podívala jsem se mu přímo do očí a věděla, že má pravdu
"Ale co když si nevzpomenu?"
"To je život s námi tak k nevydržení, že by ti to tolik vadilo?" smutně se na mě podíval
"Není" usmála jsem se "Spíš jen jestli vám tam nepřekážím" pokrčila jsem rameny
"Co blbneš?" uslyšela jsem z druhé strany Leviho "Právě, že naopak. Kdyby si odešla, byl by bez tebe ten dům hrozně prázdný" zasmál se
"Levi má pravdu" usmál se na mě Drew
"Mám vás ráda kluci" zasmála jsem se a oba je objala
