Povinnost, žádná láska - 1

2 Nádherné modré oči

Pomalu jsem zvedla hlavu a zadívala se do těch nejúžasnějších modrých očí, které jsem kdy viděla. Stála jsem úplně jako přimražená, neschopna jediného slova. Jako by ty oči mrazily. Rychle jsem odvrátila pohled a snažila se odehnat červeň z mých tváří. "Ptám se tě na něco!" Trochu jsem sebou trhla a již v klidu jsem odpověděla tichým hlasem."Je to můj zámek a já si tu mohu dělat co jen budu chtít . Spíše bych se měla zeptat, na tu samou otázku já vás." Nezaváhal ani na chvíli a znovu se zeptal." Tvé jmeno. Musel jsem ho přeslechnout. Musíš být asi velice kurážná, když takto jednáš s mužem." Povídal nezaujatým hlasem a pomalu mne obcházel . "Jsem Mixa" Odsekla jsem trošičku drze a pak dodala důstojně. "Mixani Eleanor Christin , princezna ze Středohoří." Při zmiňování celého mého titulu jsem mírně nadzvedla hlavu a znovu se mu zadívala do očí, přičemž mne velice překvapilo to jak se na mne podíval. Ten nezaujatý výraz na jeho tváři působil až urážlivě. A tak jsem se zeptala. "A vy?" Pořád mi hleděl do očí, a tak jsem znovu musela uhnout pohledem a pomalu jsem couvla, abych nestála takhle blízko, ale zavadila jsem tou hloupou botou o kořen vrby a spadla po zádech do jezera. Teď jsem jen seděla v té špinavé vodě a pokoušela se vyhrabat z těch obrovských šatů, abych se neutopila. Ucítila jsem jak mě něčí ruce pod vodou chytily kolem pasu a vytáhli na břeh. "Ty nejsi jentak obyčejná princezna. Ty jsi mokrá princezna" Začal se smát a já tam stála jako zmoklá slepice. Vůbec jsem nevypadala jako princezna. Chtělo se mi plakat, co já to mám za život, nikdo mě nebere vážně, mám se vdávat a ten hloupej kluk se mi ještě směje. Rychlostí blesků jsem se otočila na podpadku a vyběhla směr zámek. Nestačila jsem doběhnout ani do půli cesty, když mě chytil, opět kolem pasu, a otočil tak, abych mu hleděla do očí. "Jsem Edvard, král ze západohoří." Oznámil, jako mimochodem. Rychle jsem se mu vytrhla. "Vy že jste král? Vždyť vám nebylo ještě ani sedmnáct!" Vrhla jsem po něm překvapený, až zlostný pohled. Následně jsem se rychle chytila za pusu. Taková slova z princezniných úst! "No no sedmnáct mi bylo před dvěma dny, takže se mýlíte a král jsem již půl roku, nevím čemu se divíte." Vykulila jsem oči a vduchu jsem si říkala jak jsem pitomá. Co když nám vyhlásí válku, protože jsem na něj byla moc hubatá?! "Myslím že byste potřebovala lepší vychovatelku" Usmál se mírně a do očí mu spadly černé krátké vlasy. Ihned jsem se vzpamatovala. "Velice se omlouvám vaše veličenstvo, byla to odemne veliká neomalenost, jsem si naprosto jista,že již se to nebude opakovat." pozvedla jsem si své těžké mokré šaty a předvedla mu ukázkové, velmi hluboké pukrle. "Omluvte mne." Řekla jsem milým hlasem a pomale jsem kráčela ,s prosbou ať se na mne nedívá, směrem k zámku. Když se za mnou zavřely dveře do mé komnaty, hlasitě jsem vydechla a zavolala na komorné, aby mne vysoukali z těch příšerně mokrých šatů.

Edward

Celou dobu, než zašla za roh jsem se za ní díval a nebyl jsem schopen pohybu. Byla prostě dokonalý příklad princezny a zároveň nevychovaná malá holčička. Vůbec jsem nevěděl co si mám o ní myslet, ale jedno mi bylo jasné, nemluvil jsem s ní naposled.