Povinnost, žádná láska - 1

5 Dopisy účastníkům

Zrovna jsem se posadila do trávy pod vrbu a zaposlouchala se do nádherné hudby přírody, když jsem uslyšela něčí kroky. Chytří už nejspíš vědí, ano byl to Edward. Otevřela jsem oči a viděla jak rozhrnuje listí a kouká na mne jak na zjevení. "Copak tady dělá princezna?" Znuděně jsem se na něj podívala a odpověděla jsem. "Na toto místo, můj pane, chodím již od svých pěti let života." Zvídavým pohledem si mě prohlížel a pak se zeptal. "A jak pak se taková maličká princezna a ještě ke všemu jediná princezna, dostala sama tak daleko od zámku. Neměli tě náhodou hlídat chůvičky, dítě?" Pronesl provokativně a já jsem se neudržela a jak malé dítě jsem se začala vztekat. "Já nejsem malé dítě! A právě před chůvami jsem utíkala vy-vy.." Nestihla jsem to doříct a už si mě znova dobíral. "Přesně o tomhle já mluvím. Jste jako malé dítě princezno. Tak malé dítě by se vdávat nemělo." To už jsem byla opravdu rozlícená a hlavně rozhozená, těma jeho nádhernýma očima. Vstala jsem a začala jsem mu píchat prstem do hrudi. "Měl by jste se naučit chovat k dámě a vůbec když jste král. A víte co vy jste malé dítě, protože malé děti se rády provokují." Snažila jsem se mu to nějak vrátit. Nepomohlo to, místo toho se na mě teď díval opravdu pobaveným pohledem. Chtěla jsem odejít, ale opět jsem zavadila o ten samý kořen jako při našem prvním setkání. Už jsem se chystala na náraz, ale žádný nepřišel, místo toho jsem se mu opět dívala do očí. "Měla bys dávat pozor Mixo. Nikdo potlučenou princeznu chtít nebude." Tentokrát se začal opravdu smát a já byla jak v tranzu. Jen jsem pozorovala ten úžasný smích. Vysmekla jsem se mu a  rázovala jsem si to nakvašeně do zámku, ale opět mi v tom zabránil. "Věděl jsem, že tu budeš a právě proto jsem přišel. Tvůj otec a král, chce abys napsala dopisy pro možné účastníky turnaje ty, osobně." Potom mne pustil a bez dalšího slova odešel. Normálně si jen tak odešel. Nemohla jsem tomu uvěřit. ,,Jak já ho nenávidím!!" No, možná zas až tak moc ne. ,,JO" Šla jsem tedy za otcem, abych se dozvěděla, komu všemu ty dopisy mám poslat a adresovat. Jediný problém byl, že se mi do toho vůbec nechtělo. Vešla jsem do zámku a uviděla jsem Edwarda, jak vchází do knihovny. Nedalo mi to a tak jsem se opatrně pustila za ním. Snažila jsem se být nenápadná, ale byla jsem jako slon v porcelánu. Dveře za mnou hlasitě klaply a potom jsem zakopla o hromádku knih na zemi, takže jsem upadla a zůstala jsem ležet rozplácnutá na podlaze. To už mě něčí ruce vyzvednuly do vzduchu a pak neslyšně postavily na zem. Chtěla jsem něco říct, ale ten někdo, kdo byl Edward, mi zacpal rukou pusu a zatáhl za jednu polici s knihami. V tu chvíli se zpoza jedné zadní police vynořila nějaká žena. Podle úboru byla služebná a ten muž se s ní líbal a držel se s ní za ruku. ,,Tak Kasandro. Za chvíli podáš tenhle nápoj Mixani a potom zavoláš, jak už jsem ti řekl, zbytek mých mužů. Král má svou dceru rád a dá nám za ni všechno.....

Edward

...co jen budeme chtít a pán nám za to velmi dobře zaplatí." Cítil jsem jak mi ztuhla v náručí a jak se rozklepala. Teď měla být jinde a vše by bylo jednodužší. ,,Mixo, teď mě dobře poslouchej," šeptl jsem jí do ucha ,,já půjdu a oba je zabiju. Ty hned jak mě uvidí a já odvedu jejich pozornost, budeš utíkat pryč, co nejrychleji. Je ti to jasné?" Pořád rozechvělá s mojí rukou na jejích ústech pomale přikývla. Pustil jsem jí a s tichým svistem tasil meč. ,,Co to bylo Lorenzo?" Vykřikla žena zděšeně, ale to už jsem vyskočil z úkrytu.