Povinnost, žádná láska - 1

13 Začátek turnaje

Ráno jsem se probudila a hned jsem byla nervozní. Dnes ten proklatý turnaj začíná. Komorné i dvorní dámy, co mi otec včera přidělil, se nahrnuly dovnitř a začaly si špitat. Komorné se pustily do oblékání a já jsem byla červená až za ušima. Převlékat se před tolika lidmi!! Hrůzné. ,,Jak se těšíte na turnaj princezno." zeptala se jedna obzvlášť zvědavá dvorní dáma. Druhá jí vbšak odpověděla za mě. ,,Neptej se Evangelino. Princezna se o tom nechce bavit." Usmála jsem se na svoji zachránkyni a hned jsem poznala, že se z nás stanou přítelkyně. Postavila jsem se před zrcadlo a obdivovala jsem se. ,,Sluší vám to." Usmála se na mě druhá dvorní dáma, která mne před chvílí zachránila. ,,Děkuji, jak se jmenuješ ?" Zeptala jsem se opatrně. ,,Jsem Alexandra." Ostatních devět dvorních dam si špitalo, jakoby to byl hřích. Na dveře někdo zaťukal. ,,Mixani, je čas." Slyšela jsem zpoza zavřených dveří otce. ,,Ano, už jdu." Odpověděla jsem a hned se otevřeli dveře. První jsem vyšla já, pak dvorní dámy v čele s Alexandrou a naposledy vyšly komorné. Otec mi nabídnul rámě a já jsem ho přijala. Ostatně co mi zbývalo, byl to král.

Později jsme vešli do velkého sálu, kde jsem všem byla představena, tentokrát bez masky a bylo jen vidět, jak jsou všichni překvapeni. Postavili jsme se s otcem do čela stolu. ,,TIŠE!!!!!!" Zakřičel můj otec a jeho mocný hlas všemi otřásl. Zmlkli. ,,Toto je má dcera, o jejíž ruku se budete ucházet." Poukázal na mne a já jsem se s pokorou uklonila. ,,Turnaj dneškem započíná. Odpoledne se všichni účastníci sejdou na louce před zámkem, kde je připravena první překážka účastníků. Bude to lukostřelba." Odmlčel se a pokynul mi. ,,Lukostřelbu jsem zvolila já." Řekla jsem hrdě. ,,Budete bojovat na velkém kolbišti, kde se vyřadí ti, kteří zemřou nebo budou poraněni. Zápas bude trvat do setmění. Potom se vyhlásí, kdo pokračuje v turnaji a kdo je vyřazen. Všem přeji mnoho štěstí." Uklonila jsem se a na otcův pokyn se všichni posadili. Měla jsem strach. Nevím proč, ale měla. Pořádně jsem se najedla a cítila jsem se jako správná panovnice, když jsem přijímala omluvy princů, kteří odcházeli do svých pokojů. Byla jsem na sebe pyšná a , zvláštní, ani nevím proč. Musela jsem být silná. Teď nebo nikdy. Bylo to jen na mě. Odešla jsem jako poslední a se mnou všechen můj doprovod včetně dvou strážců. Namířila jsem si to na hodinu zpěvu. Narozdíl od ostatních princezen jsem ve zpívání nebyla vůbec dobrá. Můj hlas se podobal spíš hlasu čtyřicetileté ženy než čtrnáctileté dívky. Neměla jsem ho ráda a navíc jsem neuměla zpívat ani čistě. Za chvíli už jsem stála v malém sále, kde jsem se učila zpívat. ,,Princezno soustřeďte se." Napomenul mne sbormistr jemně. Začal mne totiž poučovat o tom, jak je můj zpěv špatný a jak může být nádherný, když otevřu správně ústa. Byla to obyčejně nuda, ale dnes jsem se urputně snažila. Snažila jsem si asi něco dokázat. Když mne konečně propustil odešla jsem do svých komnat a vyhnala jsem všechny kromě Alexandry. ,,Alex, mohu-li ti tak říkat, proč jsi se mne zastala." Zeptala jsem se opatrně. ,,To jest snad nad slunce jasné , vaše nejmoudřejší a nejkrásnější Výsosti." Zamračila jsem se. ,,Neříkej mi tak. Říkej mi Mixo." Podívala se na mne zaujatě a odpověděla. ,,Dobře Mixo, já jsem totiž taky zasnoubená." Odmlčela se a potom se na mne soucitně podívala. ,,Není to nic hezkého. Vůbec když si mám vzít Garika Da-Seres." Vyvalila jsem na ni oči. ,,Promiň, nechtěla jsem ...." ,,To nic Mixo. Nic se neděje. Ty to taky nemáš lehké." Usmály jsme se na sebe. ,,Přítelkyně?" Podala jsem Alex ruku. ,,Ano, navěky." Přijmula moji nabídku a já jsem byla šťastná.