Povinnost, žádná láska - 1

11 Seznámení

Šla jsem velmi pomalu, protože jsem nechtěla nikoho z nich vidět a zároveň jsem je všechny do jednoho chtěla již znát. Otevřely se velké dveře do obrovské hodovní síně, která se používá jen při plesech a velkých slavnostích. Narovnala jsem svá záda co nejvíc to šlo a protože jsem měla tvář zahalenou černým závojem, tak mi nemohl nikdo vidět do tváře. Měla jsem v plánu opět navštívit Elenu. Tentokrát však než pojedou princové na lov a nechtěla jsem se nechat objevit. Co mě překvapilo bylo to, že vedle mého otce z pravé strany seděl Edward. Byl tam i ten nevím jak se jmenuje ten princ ze severu. Pozdravila jsem je všechny podle etikety a usadila jsem se pohodlně. U snídaně jsem celou dobu seděla mlčky a když snídaně skončila, tak chodili všichni princové ke mě a zdvořile mi líbali ruce. Nemohla jsem to už vydržet a proto jsem se nervozně rozhlížela kolem sebe. Edward to naštěstí zahlédl a nabídl mi rámě. Ochotně jsem ho přijala a oba dva jsme vyšli z té přeplněné jídelny. Zaškrceně jsem vydechla. ,,Děkuji." Vydala jsem se pryč od něj. Stále jsem mu neodpustila to, že nebyl na maminčině pohřbu. ,,Mixani počkej!!!" Volal za mnou a já jsem se na něj otočila a pevně jsem se mu zadívala do očí. Už mi to nevadilo. Možná jsem byla trochu červená, ale i ta červeň se při pohledu na něj asi brzy vytratí. ,,Mixo moc se omlouvám, že jsem nebyl na tom pohřbu, ale opravdu za to nemohu. Byl jsem v bezvědomí.." Vrhla jsem na něj nenávistný pohled, který byl tak ostrý, že nedokončil větu. ,,To ti mám jako věřit!!!?? K žádnému zranění jsi během boje nepřišel!!" A rázem bylo po vykání. Stráže spoza rohu vykukovaly s nadmíru udivenými pohledy. Takhle mne zuřit ještě neviděli. ,,Mixo" chytil mne tvrdě za ruce ,,v ten večer jsem nemohl usnout. Jel jsem se projet na koni, ale ve stájích se schoval Malcolm a já se tam nachomýtnul beze zbraně. Probodl mi bok a já jsem nemohl nic dělat. Prostě jsem se zhroutil, jako největší padavka pod sluncem, ale hned jak jsem se probudil jsem Boha za tvou matku prosil." Byla jsem naprosto v šoku. Nemohla jsem dýchat, ale to zranění nebylo vidět. Došla jsem k němu blíž a vyhrnula jsem mu košili. Měl to obvázané a prosakovala tam krev. ,,J-j-já." Hlesla jsem a sklopila jsem zahanbeně pohled. Pustila jsem ho a vydala se ke své komnatě. Chtělo se mi brečet, ale zakázala jsem si to. Tohle snad už nemůže být horší. Došel mne a postavil se tak abych mu nemohla utéci. Zvedl mi závoj, který mi halil tvář, a pak mi pohladil tváře. ,,Jsi krásná. Neschovávej se za roušku noci, když s tebou je vždycky den a slunce svítí." Odešel. Zůstala jsem tam stát sama asi přes půl hodiny. Byla jsem ochromená a stále mi zněly v hlavě ty slova, co mu vyšly z úst. Opravdu jsem taková? Pomalu jsem se dala do kroku. Můj cíl je stáj.

Taková trošku kratší, ale nezoufejte. Bude víkend a o víkendu toho napíši určitě víc.