Povinnost, žádná láska - 1

16 Učitel šermu

Už celé tři týdny jsem seděla na posteli a nebyla jsem schopna pohybu. Měnila jsem pravidelně polohy mého sedu, ale nezvedla jsem se. Měla jsem před sebou jen smrt. Matka, princové...... Všichni mě postupně opouští. Měla jsem takový strach. Jediný kdo mne dokázal zvednout a vykouzlit mi úsměv byl jen jeden člověk na světě. Alexandra. ,,Mixani, vstaň, venku je nádherně. Jaro je tu!!" Trhnutím odtáhla závěsy a mě oslepilo slunce. ,,Mám pro tebe překvapení!!" Vykřikla radostně. Zachvátila mě zvědavost. ,,Hádej koho určil tvůj otec jako tvého učitele šermu??" Vykulila jsem oči, i když jsem věděla, že se to nesmí. ,,Můj otec to povolil? Kdo to je!!" Alexandra se posadila ke mě na postel a usmála se od ucha k uchu. ,,Turnaj se blíží ke konci. Jsi moje nejlepší přítelkyně a já vím, že se ti nezadržitelně líbí...." Přerušila jsem ji, prudce jsem vyskočila z postele a mírně se mi podlomily nohy. ,,Černý bojovník nebo Edward!!!" Tajemně se usmála. ,,Pojď první hodina ti začíná právě teď. Určitě už čeká." Podívala se na mě zkoumavým pohledem a chytila mne za ruku. ,,Musíš se převléct."

Když jsme byly hotovy vypadala jsem jak pravá bojovnice. Měla jsem na sobě černé kožené kalhoty a tmavě hnědé šaty, které byly krátké, vepředu úplně a vzadu byly delší. Měly volánky a pod nimi jsem měla jako vršek černou košily. Měly korzet, ale Alexandra mi ho moc neutáhla takže se v něm dalo dobře pohybovat. K tomu všemu jsem měla černé vysoké boty na malém, ale velmi odpovídajícím podpatku. ,,Nádhera. Vypadáš úžasně!!!" Zářila Alexandra. ,,Já se tak bojím Alex!" Svěřila jsem se jí se svým strachem. ,,Nemáš čeho. Já ti tak závidím!!" Přiznala se. ,,Tak z tebe uděláme bojovnici také." Řekla jsem a odvlekla ji do své šatny. Ve finále jsme vypadaly jako dvojčata. Alex měla své šaty přece jen o trochu jiné. Měla je světlejší, ale zářila jako sluníčko. ,,Jdeme!! Ještě přijdeš pozdě." Pobídla mě. Sama se však vydala jinam. Musela si jít sehnat učitele a já věřím, že s tím nebude mít problém. Je krásná. Běžela jsem jak smyslu zbavená, ale v duši jsem se smála. Úplně jsem zapoměla na svůj smutek. U východu ze zámku jsem trošku zabrzdila, aby si toho nevšimly mé dvorní dámy, které se zrovna vracely z vyjížďky. Chvíli jsem počkala a potom jsem vykráčela ven. Došla jsem ke cvičišti a rozhlížela jsem se kolem, jestli náhodou někoho neuvidím. Nikde nikdo a pak mi někdo zakryl oči rukama. Začala jsem se třást. Měla jsem strach. ,,První lekce. Nikdy nenech nikoho, ani svého přítele, aby se k tobě přiblížil zezadu. " Rychle jsem se otočila a uviděla jsem Černého bojovníka. ,,Tady máš meč." Řekl a hodil mi ho. Couvla jsem a meč spadl přede mě na zem. ,,Musíš ho chytit. Jinak by si byla mrtvá." Vzdorovitě jsem se podívala. ,,Za prvé jsem princezna a za druhé je dřevěný. Nic mi neudělá." Přišel ke mě a zvedl meč ze země. ,,Je sice dřevěný, ale zabít tě může!" Sykl a vrazil mi ho do ruky. ,,Princezna nejsi. Musíš si titul obhájit! Do toho." Postavil se do bojového postoje a vybídl mě abych udělala to samé. ,,Postav se bokem. Budeš menší cíl." Radil mi. Pokračovalo to až do setmění. Byla jsem už unavená. ,,Drž postoj. Jednou rukou!! Není zas tak těžký." Jedním pohybem mě odzbrojil a otočkou se dostal za mě. Přitiskl mi meč ke krku a pošeptal mi do ucha. ,,Mrtvá děvče." Tak jak už stokrát jsem byla zase mrtvá. Držel mě zezadu v objetí a já jsem se už neudržela na nohách. Nedovolil mi abych spadla. Byla jsem samá modřina, ale bylo mi v tom objetí, tak nějak dobře. Pustil meč, ale nepouštěl mě, chtěl se ujistit, že se udržím na nohou. Otočil si mě k sobě a podíval se mi do očí. Snad, nevím to jistě, protože jsem mu do nich neviděla. Byl blízko.... Natáhla jsem ruku a stáhla jsem mu kápi dolů. Byla už sice tma, ale toho muže, kterého jsem uviděla bych poznala všude. ,,Edwarde...." Políbil mě. Políbil mě a já jsem ho nechala. Nevím co se děje, ale jsem si naprosto jistá, že k němu něco cítím. Stály jsme tam. Byla tma. Stáli jsme na cvičišti a líbali jsme se dlouho a bez dechu. Nikdo tam nebyl. Po chvíli jsem se musela odtrhnout a zachvátilo mě zoufalství. Zhroutila jsem se mu do náruče. Po tváři mi stekla slza. ,,Tohle jsem chtěl udělat už dlouho." Propukla jsem v pláč a on mě sevřel pevným objetím. ,,Musíš vyhrát ten hloupý turnaj!!!" Vyvzlykala jsem ze sebe. ,,Nikdy tě neopustím."