Povinnost, žádná láska - 1

24 Postupem času

Jakmile jsem nastoupila na tu loď, všechno se změnilo. Už je to jeden celý rok a já už jsem ztratila naději, že mě Edward vůbec někdy hledal. Dokonce se mi do mysli vkradla myšlenka, že mě nikdy nemiloval. Teď jsem otrokyně. Koupil si mne jeden zámožný zámořský obchodník, ale byl starý a dokonce měl soucit. Já jsem se denně modlila, aby jeho život byl dlouhý, protože bych se potom opět dostala na trh a takové štěstí bych mít nemusela. Co se týče té malé, odkoupila ji jedna vdova bez dětí, takže jsem se vduchu radovala. A Malcolm, ten zemřel na mor. Vím to, protože bydlel chvíli v hostinci a tam i zemřel. Naposledy jsem viděla, jak jeho mrtvolu odnáší moře. Ani nevíte, jak mě to potěšilo. Ten den jsem byla plná radosti. Ta však zmizela, když mne poprvé postavili k práci. Pracovala jsem ve dne v noci a jídla i vody jsem dostávala jen skromně. Po roce jsem se nepoznala v odrazu vody. Byla jsem vyhublá a velmi snědé pleti. Vlasy mi dorostly tak moc, že jsem je musela ustříhnout u hlavy, jak moc byly zacuchané. Když jsem se dnes probudila, zavolal si mne můj majitel. Seděl ve svém křesle, jako obvykle a pověřil mne úkolem, který jsem rozhodně nečekala. ,,Vyhodil jsem svou služebnou." Řekl jako by mimochodem. Padla jsem před ním na kolena. Bála jsem se nejhoršího. Služebné propouštěli a otroky popravovali, když s nimi nebyli spokojeni. Jen se nad mým gestem zasmál a hned potom se postavil a znovu promluvil. ,,Nemá mi teď kdo chodit nakoupit. Běž do města a nakup nějaké ovoce a ještě něco co se dá bez zvratků pozřít. Předal mi nějaké peníze a poslal mne pryč. Měl ve mě tolik důvěry až mě to překvapilo. Rychle jsem prošla kolem několika domů a protáhla jsem se úzkou uličkou mezi stánky. Byly skromné, ale někteří lidé byli opravdu poctiví. Ani jsem nevěděla proč, ale usmála jsem se. Koupila jsem ovoce a pak jsem se začala rozhlížet po nějakém dalším jídle. Jak jsem tak brousila pohledem kolem sebe, tak jsem uviděla povědomého muže a hned mi úsměv spadl. Byl to on? Zatřepala jsem hlavou a pak jsem se pomale vydala k němu. To pomalé tempo mi ale nevydrželo dlouho, postupně jsem totiž zrychlovala až jsem skoro běžela. Zastavila jsem se těsně za ním. Musel to nějak ucítit a tak se otočil. Musela jsem v tu chvíli vypadat hrozně, ale oči mi zářily tak, jak asi ještě nikdy před tím. Dívala jsem se mu přímo do očí a jeho můj příchod očividně znejistěl. Chvíli si mě měřil pohledem a pak vyslovil to co jsem opravdu nečekala. ,,Otroci se nesmí dívat lidem do očí." Otočil se a odešel a já už v tu chvíli věděla, že to nebyl Edward. Podle hlasu to byl úplně někdo jiný. Rozeběhla jsem se ke zdi jednoho z domů a tam jsem se zhroutila k zemi. Toho si však všimnul jeden muž a přišel ke mě. ,,Nazdárek, tady je někdo bez dozoru." Hned mě chytil pod krkem a nevím co by se mnou udělal, kdyby se tam neobjevil ten muž, kterého jsem si spletla s Edwardem. Odstrčil ho ode mě a já jsem se schoulila do klubíčka. ,,Jsi v pořádku promluvil na mne a já jsem rachle popadla svoje věci a utíkala jsem co mi mé slabé tělo dovolilo. Stráže za mnou zavřeli bránu a já  jsem zapadla dovnitř panství mého majitele. Zaběhla jsem do kuchyně a položila jsem tam nakoupené věci. Potom jsem se v tichosti vytratila a po zbytek dne jsem pracovala tak jako ještě nikdy, musela jsem to vyhnat z hlavy.