Povinnost, žádná láska - 1

26 Milovala, ztratila, doufala, nalezla

Probudilo mne mírné, ale přesto znatelné, tepání v hlavě. Ležela jsem v pokoji, kde bylo potemělo a já jsem dostala šílený strach. Jestli jsem se tomu dokázala vyhýbat ten rok. Určitě to přijde teď. Očima přivyklýma na tmu jsem pátrala po místnosti a s hrůzou jsem zjistila, že je ten pokoj něčí ložnice. Nebyl tu žádný zdroj světla a já jsem neviděla skoro nic, ale byla jsem si jistá, že sem teď někdo vešel. Skrčila jsem se jak nejvíc to šlo a bála jsem se se jakkoliv pohnout. ,,Už ses probrala?" Uslyšela jsem vášní zavánějící hlas. ,,Je na čase abys poznala, co je to...... . Řekněme láska." Přistoupil k posteli a sundal si své oblečení. Vše až na kalhoty. ,,Ne, nechte mě být." Vykoktala jsem ze sebe, ale už se vyhoupnul na postel a obkročmo si na mne sedl. ,,Zajímalo by mne, proč otrokyně říká svému majiteli, co má a nemá dělat." Zasmál se, ale tak nějak něžně. Nevěřila jsem mu, ale ani jediné slovo, které vypustil ze svých úst. ,,Od té doby, co je to moje žena!!!!" Uslyšela jsem za ním povědomý hlas a pak svist pěsti, která srazila toho úlisného muže na zem. Hned jsem zaostřila na toho muže, který mne zachránil a poznala jsem v něm svého manžela. Byl to Edward. Našel mě a zachránil..... . Vrhl se ke mě a pevně mě objal. Samovolně mi začaly slzy vytékat z očí. Stiskla jsem ho, jak nejlépe jsem to dokázala a nehodlala jsem ho už nikdy pustit. ,,Mixani..... . Myslel jsem, že tě už nikdy nenajdu." Pak jsem zpozorněla. Ten muž se zvedl a chtěl Edwarda něčím praštit do hlavy. Rychle jsem ho pustila a skočila jsem z té vysoké postele přímo na toho muže. Ten jen nepatrně vykřikl. Edward ho chytil pod krkem a mírně, i když velmi vražedně vyslovil. ,,To by byla bratrovražda, doufám, že to víš." Okamžitě jsem se lekla. ,,To.... Tvůj....... bra.... tr?" Dokázala jsem ze sebe vykoktat a díky tomu tepání v hlavě jsem se musela posadit.

Edward

Nemohl jsem uvěřit, že ji najdu zrovna u svého bratra. Byl to velmi nečekaný šok a byl jsem kvůli ní ochoten i tu bratrovraždu spáchat. Když jsem ji objal, dostal jsem šílený strach. Byla tak vyhublá a i v té tmě jsem viděl, jak měla opálenou pleť. Změnila se. Její pohled už nebyl plný radosti, ale byl plný strachu, smrti, bolesti, podvolení, ale byla tam i určitá bojovnost. Znovu jsem praštil bratra a vyvlekl ho na chodbu, kde bylo světlo. Nechal jsem ho tam a došel jsem pro Mixu, ale když jsem ji spatřil, opět jsem pocítil strach. Ležela nehnutě na posteli a skoro ani nedýchala. Vzal jsem ji do náruče a pomalu ji nesl ven na světlo, až tady jsem uviděl všechny ty jizvy a rány. Byla jich plná, doslova. Měl jsem chuť křičet, skočit ze skály, ale na povrchu se to nijak neprojevilo. Jen jsem se díval na to zubožené vyhublé stvoření a doufal jsem, že se ještě někdy probere. ,,Mixo, neodcházej, prosím." Alespoň teď ne.