Povinnost, žádná láska - 1

18 Svatební zvony

Otevřela jsem oči a nemohla jsem tomu uvěřit. Dnes se šťastně vdávám a to s mužem, který zvítězil v turnaji. Edward. To jméno mi zní v hlavě dál a dál a já se pořád nemohu zcela smířit se svým štěstím. před týdnem zkončil turnaj a vítěz byl Edward. Frederika nechal naživu, ale odešel potupně. Do místnosti se vrhla Alex. Já už jsem seděla na posteli. Týden jsem Edwarda neviděla a už se těším na tu chvíli před zrakem Božím. ,,Vyspala ses do růžovoučka. Jde to na tobě vidět Mix." Smála se Alex. Ona ještě po svatbě neměla. Ten muž, kterého si měla už před dvěma týdny vzít za manžela, zemřel. Byla teď konečně šťastná a v skrytu duše doufám, že i ona si najde muže jejích snů.

Rozezněly se svatební zvony a mě se rozbušilo srdce. Držela jsem se otce jako klíště a ten strach, že někde upadnu a zároveň vzrušení, které mě doprovází už od rána vystoupalo do nejvyšší úrovně. Těšila jsem se až uvidím Edwarda. Nevím. Zní to asi moc zamilovaně, ale toto je snad jediná chvíle mého života, kterou si hodlám užít. Potom už budou zase jen starosti. Změní se jen to, že v nich už nebudu sama. Otevřely se honosné dveře, které vedou do zámecké kaple. Braly se tu i mí rodiče. Při vzpomínce ne jejich svatbu mi vytanula na mysli matčina smrt. Rychle jsem tu vzpomínku zažehnala a konečně pohlédla do té sluncem prosvícené kaple. Stál tam. Uličkou jsem prošla tak zasněně, že jsem si to ani neuvědomila. Edward byl oděn do královských šatů, jediné co mu přibylo, byl černý plášť, jako znak jeho rodu. Otec mne pustil a já jsem po schodech vystoupala až k Edwardovi. Chytil mne za ruce a zahleděl se mi do očí. Já jsem se nepatrně rozhlédla po kapli, byla opravdu obrovská. Vyhledala jsem očima Alex a usmála jsem se na ni. Stála ruku v ruce s tím jejím učitelem šermu. Nad tím jsem se musela pousmát. Znovu jsem se zahleděla Edwardovi do očí a oba jsme začali pronášet slib, který byl typický pro naše země. Po celou tu dobu jsem byla duchem u něj. Viděla jsem mu v očích jeho pocity a bylo mi jasné, že on je na tom stejně. Nyní nastal čas na ten osudový polibek. Naklonil se ke mě, jelikož byl vyšší. Naše rty se spojily v jedno. Byl to nádherný pocit. ,,Nyní vás prohlašuji mužem a ženou. Nechť spolu splodíte mnoho synů a dcer, kteří nahradí vaše místo a postarají se o vás ve vašem stáří." Pronesl kněz tradiční větu a pak pronesl jenom k nám pološeptem. ,,Málokdo se v dnešních dobách bere z lásky. Máte štěstí a mé požehnání." Ruku v ruce jsme se otočily k davu a vykročili jsme k hodovní síni. Dnešním dnem nám začíná nový úsvit.

Tak toto je kapitola, která by nám mohla uzavřít celý příběh. Prosím vás o názor. Pokračování nebo konec. Vy kteří jste ještě nezapoměli, máme tu ještě Malcolma....... . Také bych se chtěla omluvit za to, že jsem poslední dobou moc nepsala, ale dělám příjímací zkoušky, které jsou už pozítří. Doufám, že to berete jako dostatečnou omluvu. Adriana.