Povinnost, žádná láska - 1

23 Přístav smrti

Edward

Byl jsem na cestě příliš dlouho, bez jídla a vody a když to došlo až moc daleko, spadl jsem z koně a upadl do bezvědomí. Probudil jsem se v blátivé kaluži, když začalo pršet. Najedl jsem se tedy a napil jsem se z nedaleké studny. Byla tu také malá vesnice ve které byl i hostinec. Tam jsem se uložil ke spánku. Byl tam milý hostinský, který mi potom dal s sebou na cestu nějaké jídlo a znovu jsem vyrazil. Měl jsem štěstí. Narazil jsem na vyhořelé ohniště a trávu potřísněnou krví. Ještě tam ležely rozřezané provazy. Z ohně se ještě kouřilo, což znamenalo, že vyrazili nedávno. Rozhlédl jsem se a protože jsem uslyšel nějaké hučení, prodral jsem se keři a spatřil jsem moře. S hrůzou jsem si uvědomil, že už mi nezbývá moc času. Naskočil jsem na Sežeha a vystartovali jsme, jak nejrychleji to šlo. Mohl jsem to ještě stihnout.

Mixani

Už jsme byly na cestě docela dlouho a já jsem se modlila, aby nás něco zdrželo, nebo aby nás někdo přepadl, ale bylo to nejspíš k ničemu, protože už jsem v dálce viděla věže nějaké zvláštní modly, která ležela ve městě s velkým přístavem, jak jsem později zjistila. ,,Podívej se na to!!" Vykřikl Malcolm těsně vedle mě a já jsem sebou trhla strachy. Bála jsem se rány. ,,Garte, vysaď ji na koně. Teď už ji musíme šetřit, nebo za ni dostaneme akorát starou grešli." Jako už asi stokrát se znovu rozjel do čela skupiny a ostatní jeho kumpáni se kolem něj těsněji shlukli, aby dobře slyšeli jeho nehorázně hloupé chvástání. Už jsme vjížděli do města a já jsem přidala ke svým modlitbám i ty, které neexistovaly. Město nebylo tak velké, ale přístav, ten byl obrovský. Všude kolem byli lidé a se zájmem si nás prohlíželi. Zejména ti bohatí. Městem jsme projeli na můj vkus, až moc rychle a vítal nás přístav. Malcolm seskočil z koně a jeho počínání opakovali i všichni ostatní. Pak odvedli všechny koně a vrátili se s nějakými váčky s penězi. Prodali je. Pokusila jsem se jim zmizet z dohledu, ale po pár krocích jsem narazila Gartovi do hrudi. Ten se jen hříšně usmál a ano, byla v tom i zlomyslnost. ,,Kam pak? Holčička by chtěla zmizet?" Rychle jsem se k němu otočila zády a chtěla jsem zvolit jinou cestu, ale tam byli ostatní a bylo to naprosto k ničemu. ,,Garte, odveď vězně na palubu a my tě za chvíli budeme následovat, jen co se trošičku pobavíme. " Usmál se Malcolm a Gart se nesouhlasně na své spolupracovníky podíval, pak ho ale začalo něco fascinovat, a tak jsem pohlédla tím směrem a uviděla jsem rvačku. Rvali se tam dva muži a protože by si nikdy žádný lapek, ani hrdlořez nenechal bitku ujít, chytil mě Gart pod krkem a vlekl mě s sebou blíž. Neskrýval své nadšení a já jsem radši odvrátila pohled k nebi a znovu jsem se pustila do modlení. Můj pohled se však zasekl na místě mezi nebem a zemí. Stály tam totiž v řadě za sebou kříže s mrtvými těly. Rychle jsem se zadívala zpátky na rvačku, ale to jsem neměla dělat, protože ten silnější z mužů probodl toho menšího. Zadívala jsem se tedy do země, ale nebylo to nic platné byla tam krvavá skvrna. Bitka tedy skončila a Gart se se mnou rozešel k lodi. Byla velká, ale galéra to rozhodně nebyla. Spíš škunr. Vystoupala jsem tedy po mostku nahoru a Gart mě strčil do železné klece. Byli tam se mnou ještě další budoucí otroci a mezi nimi byla i pěti letá holčička. Mačkala se sama v rohu a bylo vidět, že poblíž nikoho nezná a ani nikdo ji. Dolezla jsem tedy po čtyřech k ní a vzala jsem ji do náruče. ,,Jak se jmenuješ." Zašeptala jsem jí do ucha a přitiskla jsem ji ještě víc k sobě. ,,Eriné." Zavzlykla trochu nezřetelně, ale mě to bylo fuk. ,,Neboj se Eriné. Jsem tu s tebou a nikdy tě neopustím." Pak už jsme byly obě potichu a jak se stmívalo obě jsme později i usnuly.