Povinnost, žádná láska - 1

15 Strach

Vyrazilo mi to dech, ale než jsem se stačila vzpamatovat, alespoň trošku, otec to vzal za mne a poděkoval tomu muži v černém. Pak se všichni začali přemisťovat na svá místa a chystat se k boji. ,,Tak co? Jak se ti líbí? Je šíleně pohledný a svalnatý!!!" Pošeptala mi se smíchem do ucha Alex. ,,Nevím, ale líbí se mi." Zalhala jsem nešikovně. ,,Proč ale neřekl své jméno. To by mne tedy zajímalo." Řekla jsem směrem k otci, ale tak aby to slyšela i Alexandra. Otec mi však nestihl odpovědět, protože zazněl zvon, který označoval začátek turnaje. Nechápavě jsem se dívala na ty lidi, co po sobě bezhlavě střílely šípy, které se už stihly zmocnit své první oběti. Jeden princ, myslím že Luka, byl mrtev. Dostala jsem šílený strach. Byla to hotová řež. Pevně jsem se zabořila do sedadla a pevně jsem zavřela oči. Nechtěla jsem vidět už nic.

Edward

Po zaznění zvonu už nebylo úniku a já jsem to věděl. Nikdy jsem z boje neutíkal, tak proč teď. Rychle jsem se schoval za kupku slámy a napnul jsem luk. Pořádně jsem zamířil a šíp jsem pomalu vypustil. Šíp našel svůj cíl a Luka se skácel k zemi. Opatrně jsem se rozhlédl a zahlédl jsem jak se ke mě blíží další z princů, tentokrát jsem ho střelil do čela a byl mrtvý. Se mnou není radno si zahrávat. Strhla se přestřelka  a po ní se další muž skácel k zemi s prostřelenou nohou. Pokračovalo to dál a těsně před západem slunce jsem potkal svého úhlavního nepřítele. Frederik se krčil za dřevěnou zdí a mířil na mne. Také jsem zamířil, ale nestihl jsem to včas. Vypustil šíp a přeťal mi luk. Rychle jsem ho zahodil, bylo to sice proti pravidlům, ale toho zmetka já nenechám. Vyběhl jsem zpoza rohu a skočil jsem na něj a pak se strhla bitka. Vyrval jsem mu luk z ruky a pustili jsme se do sebe v pěstním souboji. Byla to krvavá bitka, ale nikdo nevyhrál, protože zazněl zvon po druhé a my jsme byli nuceni to skončit a seřadit se před králem a jeho dcerou. Byl jsem špinavý a od krve, ale důstojnost jsem si zachoval. Podíval jsem se na Mixu. Seděla skrčená, se zavřenýma očima a potichu něco zbožně odříkávala. Bylo mi jí líto, ale mě a ani nikomu jinému už nelze pomoci od hříchu, který vykonal. Jak smutné. Pomyslel jsem si s ironií a z úvah mne vytrhnul hlas krále. ,,Dnešní turnaj nemá vítěze." Pronesl velmi silným hlasem a vážně si všechny prohlédnul. Nejvážněji se však zaměřil na mne a Frederika. ,,Porušení pravidel se obvykle trestá zbičováním. My nejsme vyjímkou." Vážně si nás oba změřil. ,,Jste oba odsouzeni k trestu, pěti ranám bičem." Vynesl svůj rozsudek a já jsem byl naštěstí pohotovější než Frederik a pokleknul jsem před králem. ,,Výsosti, velice lituji svého pochybení a přijímám trest, který byl vynesen nad mojí hlavou." Král se usmál. ,,Jsi šlechetný a já tvůj rozsudek měním na tři rány bičem." Frederik udělal totéž, ale jeho štěstí nebylo tak jako mé. Teď jsem vyhrál a velice jsem si to užíval. Bylo po boji a zůstalo nás jen dvanáct. Příští boj bude probíhat opravdu jen mezi těmi nejlepšími.