Normal Girl (?)

1. kapitola

Ahoj všichni, ráda bych vám vyprávěla jeden příběh, příběh o tom, jak se všechno v mém životě otočilo o sto osmdesát stupňů. 

Jmenuji se Apolena, ale nechávám si říkat Lena, říkávali mi tak když jsem byla malá a tak nějak jsem si na to zvykla. 

Můj příběh začíná úplně normálními příhodami, takovými, které se dějí vám, vašim sourozencům nebo přátelům. Netrvalo ale dlouho a z normálních událostí se staly naprosto nepředvídatelné a nečekané. 

Můj dosavadní život byl obyčejný, žila jsem v rodinném domku s matkou a mladším bratrem, chodila do školy, měla kamarády, prostě jako každá šestnáctiletá holka. 

Všechno se začalo kazit, když nám s bratrem jednoho dne matka oznámila, že se z naší malé vesničky budeme muset přestěhovat do města, kde dostane od příštího měsíce práci. Najednou jsem měla být od domova, přátel a všeho známého téměř sto kilometrů daleko. 

***

Ráno mě probudí sluneční světlo, které mi svítí přímo do tváře. Alespoň, že je dnes sobota a nebudí mě budík jako obvykle. Líně se převalím v posteli a pokusím se znovu usnout, než si to uvědomím. Je dvaadvacátého února, je mi šestnáct, právě dnes. 

Málem bych zapomněla i na svoje vlastní narozeniny. Měla bych se sebou něco začít dělat... Takhle zapomínají lidé se sklerózou.

Z nočního stolku vedle postele jsem zvedla mobil abych se podívala kolik je hodin. Devět ráno, no asi bych už mohla vstát, jinak bude mamka nadávat, že i na svoje narozeniny vstávám místo ke snídani na oběd. 

Rychle jsem se tedy upravila. Učesala jsem si vlasy, na rty jsem si dala trochu lesku a usmála se na svůj odraz v zrcadle. No, mohlo by to být i lepší, ale jde to.

Seběhla schody a dole už čekala mamka s bráchou. Usmívali se na mě. Jsem docela ráda, že jsem si vzpomněla, co je dneska za den. Bylo hloupé a taky trochu trapné nevědět o vlastních narozeninách.

,,Ahoj, jak je?" pozdravím a hrnu se ke stolu na snídani. Neodpoví, jen stojí a sledují mě.

Pořád se culí a natáčí se tak, abych neviděla co mají za zády.

,,Dobře, fajn, tak co to je?" usměji se na bráchu. Je jen o čtyři roky mladší, ale většinu času se chová jako pětileté dítě.

,,Tak zavři oči!" vyhrkne a já poslušně s úsměvem na rtech plním ten složitý úkol.

První díl je tu <3