Normal Girl (?)

4. kapitola

A pohlédla jsem na první slova napsaná elegantním písmem. Na pár místech byl inkoust lehce vybledlý. Naštěstí ale ne tolik, aby to znemožnilo přečíst text.

,,Jen a pouze mojí milované dceři Apoleně," stálo na začátku. Složila jsem dopis zpět a rozhodla se, že si ho raději přečtu až v soukromí, necítila bych se dobře, kdyby se na mě celou dobu dívali. Sice brečím už teď, ale nepotřebuji u toho publikum. 

Uložila jsem dopis v obálce zpět do skříňky, kterou jsem zamkla. Sevřela jsem klíček v dlani a pevně mámu objala. Dokonce se mi povedlo obejmout i bratra, který byl tak nějak naměkko z toho našeho breku. Znovu jsem jim oběma poděkovala a s máminou pomocí vynesla skříňku po schodech nahoru do svého pokoje. 

Všichni jsme se pak vrátili dolů na snídani.

Atmosféru zprvu tíživou spolehlivě zabil můj brácha, když se rozhodl nám vyprávět o tom, jak šel včera ze školy. To, že šel domů ze školy by byla běžná věc, bohužel měl být můj povedený bráška v tu dobu ještě na jedné hodině, o které jim učitelka řekla den před tím, ale on na ni samozřejmě zapomněl. No a jak si to tak vykračoval po náměstí, uvědomil si to a zasekl se na místě.

Nevěděl, jestli se má vrátit nebo jít prostě domů a v tu chvíli si všiml jiné učitelky, která právě vycházela z obchodu pár metrů od něj. Zpanikařil a snažil se co nejnenápadněji vydat zpět ke škole, jenže nedával pozor na cestu, hlídal jestli ho paní učitelka nezpozorovala, a po pár krocích to do někoho napálil. K jeho smůle to byl pan ředitel. Barvitě nám vyprávěl jak málem umřel strachy, že ho máma ani nepokárala za to, že na vyučování zapomněl. 

Je to prostě sklerotik, asi to máme v rodině.

Po snídani jsem se vrátila k sobě do pokoje a po chvíli váhání se rozhodla přečíst si dopis od táty. 

Posadila jsem se na postel a vzala do ruky klíček. Odemkla jsem skříňku, vytáhla dopis a položila ho před sebe. Sklonila jsem se nad něj, ale výhled mi zastínily moje dlouhé, světle hnědé a trochu zvlněné vlasy a tak jsem si je stáhla gumičkou do culíku. Třesoucíma se rukama jsem pak dopis znovu otevřela a začetla se.

Jen a pouze mojí Apoleně,

ahoj sluníčko, asi si teď říkáš, kde jsem, že? Neboj se o mně, nechci vás opustit, ale musím. Jednoho dne, až se konečně znovu setkáme, ti vysvětlím proč.

Teď jsou ale na místě gratulace. Je ti  už šestnáct let, to jsou důležité narozeniny. Přál bych si abych teď mohl být s tebou a tyhle slova ti říkat do očí, ale nebudu moct...

Doufám, že tenhle dopis uvidíš jen ty. Je mi líto, že budete sami beze mě a určitě budete smutní, že nejsem s vámi. Budete mi moc chybět, to mi musíš věřit. Až tohle budeš číst, budeme se všichni trápit už spoustu let.

Jen chci, abys věděla, že vás nadevše miluji, a i když vím, že to bude těžké, odcházím pro vaše bezpečí a štěstí, ne proto, abych vám ublížil. Pozdravuj všechny a obejmi je za mě prosím.

Jednou se znovu uvidíme, to ti slibuji. Věř mi. 

- Táta

Třesoucí se ruku jsem si přiložila k ústům abych utlumila vzlyky. Slzy se mi koulely po tvářích a nechávaly za sebou mokré stopy. 

,,Znovu se uvidíme?" vzlykla jsem nahlas. 

,,To máš pravdu tati. Uvidíme se až jednou taky umřu." zabořila jsem hlavu do polštáře a rozvzlykala se naplno. 

Znamená tohle snad, že spáchal sebevraždu? 

Jak jinak by mohl vědět, že nás opustí? Nebo ji možná spáchat chtěl, ale ti opilci ho předběhli? Proč by to ale dělal? Nebo chtěl jenom odejít? Ne, určitě je po smrti, kdyby žil, už by se vrátil. Nenechal by nás tolik let o samotě nebo by ho našla policie.

Co jen mám teď dělat? V dopise jasně stálo, že je určený jen pro moje oči, ale co máma? Nezaslouží si snad vědět, že ji měl stejně v plánu opustit? 

Ne, nemůžu jí to říct. Kdybych to udělala, zadupala bych i ten poslední zbytek naděje, který ještě má. Já nevěřím, že je ještě naživu, ale ona ano a to jí nechci brát. Zhroutila by se.

S hlubokým nádechem jsem se posadila a promnula si uslzené hnědé oči. Vzala jsem znovu obálku do rukou abych dopis uklidila zpět, když jsem si všimla, že v obálce je ještě něco. 

Nahlédla jsem dovnitř a ukázalo se, že to byla...

Další kapitola je tady, snad vás příhoda Lenina bratra alespoň trochu pobavila, než jsem na vás vysypala tu depresivní část :D

Vaše ZoeMystery