Normal Girl (?)

2. - 6 Hospital/ Nemocnice

Věnováno PoppySabeva :))

Přitiskla jsem si ruku na břicho, kde se rozšiřovala krvavá skvrna, v ten samý okamžik se mi zatmělo před očima.........

Omámeně jsem se posadila.Jo, omdlela jsem, rozhlédla jsem se po pokoji - rozbitá váza, všude střepy.......a krev!

Rychle jsem se podívala na svoje břicho - jasně, moje krev.

Z mého břicha trčel střep z rozbité vázy, byl malý, ale dlouhý, měla jsem ho v sobě několik centimetrů hluboko! Tričko jsem měla celé od krve.Dělalo se mi špatně.

Pokusila jsem se posadit, ale okamžitě se mi tělem rozeběhla bodavá bolest - bohužel, jinak to nepůjde.Opatrně jsem vzala střep a vytáhla ho.Nedokážu ani popsat, jak strašná to byla bolest.

Z mé rány okamžitě začala téct krev, stlačila jsem si ránu rukou a doklopýtala ke dvěřím.

Sam.Byla jediná moje myšlenka.Má pokoj hned naproti mému.

Rukou jsem si svírala ránu aby tolik nekrvácela a druhou zanechávala krvavé stopy všude kolem mě, jak jsem se opírala o stěny a nábytek.

Ztěžka jsem vzala za kliku Samova pokoje.Otevřela jsem a Sam na mě udiveně zíral - ,,Co je? Chceš další polštářovou bitku?" Zeptal se pobaveně.

Rozsvítila jsem světlo a podívala se mu do očí, pak jsem si jemně sáhla k ráně a volnou ruku mu ukázala. Z prstů mi odkapávala krev a Samův pobavený výraz vystřídal totálně vyděšený.

Vystřelil z postele jen v kalhotách a zachytil mě právě ve chvíli, když jsem se málem skácela k zemi.

,,Leno! Co se ti to stalo?! Musíme zavolat sanitku!!Leno, slyšíš mě? Leno!! LENO!!!"

Všechno kolem se ponořilo do tmy.

Slyšela jsem pípání nějakého stroje a dva hlasy. Bavili se docela rozrušeně, ale pořád potichu.

Pomalu se začali zaostřovat.Byl to Sam a ještě nějaký muž.

,,Kdy se probudí?!" Ptal se právě hysterickým tónem Sam a ten druhý mu odpověděl - ,,To bohužel nemohu odhadnout - za pár minut, za pár hodin, dní, týdnů, měsíců..........." Odmlčel se.

Pokusila jsem se otevřít oči, ale nešlo to.

Znovu bolest.Znovu jsem stratila vědomí.

 Nějaký hlas u mé postele pořád opakoval moje jméno.Nejdřív jsem ho slyšela jen vzdáleně, ale čím déle, tím víc zřetelně - byla to moje máma.

Pohla jsem prsty pravé ruky a zjistila, že mě za ně drží.Mumlání okamžitě ustalo.

,,Leno?! Jsi vzhůru? Slyšíš mě?" Dokázala jsem jen znovu pohnout prsty.Otevřít oči se mi pořád nedařilo.

,,Leno...........Prober se, prosím, ty musíš!" Vzlykala mi máma do polštáře u hlavy.

Zase bezvědomí.

Takhle jsem vnímala ještě asi třikrát, nevím, jak dlouho jsem se už neprobrala.........

Ticho..........nikoho neslyším.Konečně se mi podařilo otevřít oči - ležím na posteli, v nemocnici, jsem připojená na přístroji, který sleduje moje tělesné funkce.Ozývá se z něj pravidelné pípání opakující tlukot mého srdce.

Jsem sama v malé místnosti.

,,Haló?Je tu někdo?Haló!" Po chvilce se do pokoje přiřítí sestřička. Když mě vidí vstupují jí slzy do očí.Usměje se na mě a rychle odchází. Po pár chvílích se přiřítí zpět s doktorem v závěsu.

,,Slečno Owensová! Už jsme nedoufali! Vaše rodina tu byla každý den! Jak se cítíte?"Ptal se doktor a sestřička se jen culila na celé kolo.

,,No, trochu unaveně, mám žízeň, jinak dobře.Moje rodina tady byla?" Vykoktala jsem ze sebe podivným hlasem - no jo asi jsem dlouho nepromluvila.

Doktor se na mě usmál a kontroloval přístroj. ,,Ano, vaše rodina je tu každý den, ten chlapec u vás dokonce i několikrát zůstal přes noc, myslím, že má výčitky......" Pokýval hlavou a znovu se na mě usmál.

Tak Sam tady byl i přes noc? Hmm, to je teda....milý.........A z čeho má sakra výčitky??

,,Jak dlouho jsem byla mimo?" Zeptala jsem se rychle, protože doktor už chtěl odejít pro mámu a Marka.

,,Asi tři týdny........no, teď zavolám vaší rodině a potom musíte odpočívat, ano?" Kývl na sestřičku a oba odešli.

Po chvíli se dovnitř vřítil Sam. Vypadal hrozně - kruhy pod očima, byl hubenější a tvář měl ůplně strhanou, ale jinak vypadal nadšeně a šťastně, že mě vidí.

,,Leno.........Já....p-promiň, já tě měl chránit, já-" Nenechala jsem ho domluvit - ,,Ale Same! To přece nebyla tvoje chyba! A ani být nemohla, prostě jsem omdlela a pořezala se, ty za nic nemůžeš, jasný?" Stísněně přikývl a sedl si na židli k mojí posteli.

,,Byl jsem za tebou každý den, každý den jsi mi chyběla........Bál jsem se o tebe, byla jsi v bezvědomí tak dlouho........."Odmlčel se.

,,Já vím, tři týdny, prý si tu i spal?A kde je vlastně máma s Markem?"Zeptala jsem se a v tu chvíli se rozlétli dveře stála v nich máma s bráchou - oba byli ubrečený, ale šťastní, že jsem vzhůru.

Máma se ke mně rozeběhla a Sam se jí radši uhl aby ho nesrazila ze židle.

,,Zlatíčko! Ty jsi vzhůru! Ty jsi v pořádku! Ach bože! Měli jsme o tebe takový strach!!"

Už mě objímala a pusinkovala.Taky jsem ji objala.Následovala hodina povídání a pak už máma musela jít zpět do práce a rovnou vzala i Marka zpět do školy.

Zase jsem zůstala se Samem sama.Usmál se na mě a přisedl si blíž k mojí posteli.

Usmála jsem se a objala ho - ,,Víš, že jsi mi zachránil život?" Zašeptala jsem mu do ucha.Udiveně mě od sebe odtáhl a pokroutil hlavou, chtěl protestovat, ale já mu to nedovolila - ,, Ale jo, zavolals záchranku, zachránils mě a neodmlouvej!" Rezignovaně si povzdechl a pevněji mě objal.

Po pár minutách objímání přišla sestřička že už musím odpočívat a Sam musel odejít.

Ještě chvilku jsem si povídala se sestřičkou, řekla mi, že tu budu muset být ještě asi týden a potom budu moct z nemocnice.

Už jsem se těšila.........

Další kapča je tu :)) Pokud by chtěl někdo věnování, tak si napšte do komentů, jinak budu asi dávat věnování podle komentů z předchozích částí :))