Normal Girl (?)

3. - 1 True......!

Policie žádá o pomoc při včerejším případu.Včera ve večerních hodinách bylo nalezeno tělo asi dvanáctiletého chlapce.Měl světle hnědé vlasy, asi 155 cm a pravděpoobně ho jeho vrah nejprve omráčil a nakonec zabil asi sto kilometrů od místa jeho bydliště, které policie zatím odmítá prozradit médiím.Hledáme kohokoli - náhodné svědky, nebo členy rodiny.

Když se na obrazovce objevila fotka, málem jsem omdlela.

Byl to Marek.

Můj malý bráška! Někdo ho zabil! -> viz minulá kapitola :))

-----------------------------------

Když zprávy zkončili nikdo z nás se nezmohl ani na slovo.Byla jsem úplně v šoku.Třásla jsem se a pořád mi nedocházelo co se vlastně stalo.

Roztřeseně jsem se zvedla z gauče a přerývavě se nadechla.Pomalu jsem došla k televizi a obrátila se na ostatní.To přece není možné!! To musí být sen! Určitě!

Otáčela jsem hlavu k obrazovce a zase na ostatní jestli se mi to vážně jen nezdá.První se probral Charles.Popadl ovladač a vypl televizi.

Vyděšeně jsem pohledem těkala z jednoho na druhého a snažila se uklidnit.Nešlo to.

Oči se mi zalili slzami a rukou jsem si překryla pusu.Sam byl ve vteřině u mě.Chytil mě právě ve chvíli, kdy jsem se chystala skácet k zemi.

Teď už jsem se třásla úplně.Nenamáhala jsem se dusit vzlyky a rozbrečela jsem se naplno.

Všechno kolem se točilo a hlava mi třeštila.Už ani nevím, co jsem říkala.

Pamatuju si jen můj hlas kříčící Markovo jméno a ostatní mě uklidňují, ale stejně všichni brečí.

Lucy se zhroutila Charlesovi do náruče a začala usedavě plakat.

Ječela jsem jako pominutá a chtěla jsem se Samovi vytrhnout.Mozek mi nefungoval, pomalu jsem nevěděla co dělám.Kopala jsem, křičela a dusila se hlasitými vzlyky.Chtěla jsem jet ihned domů.

Sam mě pevně stiskl a já se začala pomalu uklidňovat.

Po půl hodině jsem jen otupěle zírala do zdi a po tvářích mi neustále tekly slzy.Ostatní zatím sbalili všechny věci - hned zítra ráno jedeme domů.

Postel vedle mě se prohnula.Ani jsem se neotočila.Někdo mě pohladil po zádech a potom objal.Byla to Lucy.Nepřítomě jsem se na ní podívala.Jen matně jsem si uvědomovala, že má oči úplně rudé a spodní ret do krve rozkousaný, vlasy rozcuchané a nasobě pyžamo.

Pokývala jsem hlavou jako odpověď na nevyslovenou otázku a odešla s Lucy dolů za ostatními.

Vicky se choulila mezi Mikem a Samem a hned vedle byl Charles.Vicky měla stejně nepřítomný výraz jako ostatní.Ale když jsem vešla všichni se na mě podívali.Vicky se znovu rozplakala a Mike je začal utěšovat, bylo na něm stejně vidět, že je mu hrozně.

,,Len......j-já...já nevím....chceme ti pomoct, jen...řekni jak.......nechceme ti ublížit, chtěla bych říct, že to bude v pořádku..ale asi by to nebyla pravda.Jen jsme ti chtěli říct, že tě chápeme a bolí nás to alespoň z části jako tebe, a jsme tu pro tebe, ano? Pořád nás máš, mi nikam neodejdeme." Zašeptala mi do ucha Lucy.Mohlo by to vyznít povzbudivě, kdyby se jí při tom netřásl hlas vzlyky, které se snažila potlačit.

Chtěla jsem jí nějak dát najevo, jak jsou skvělý a že nevím co bych bez nich dělal, ale vyšel ze mě jen jakýsi bolestný zvuk.Pokusila jsem se pousmát, ale přes slzy to stejně moc poznat nebylo.