Práce snů

Skrývej city

,,Co?!'', zareagovala jsem hned po tom, co mi to docvaklo.

   Chvíli na mě jen tak koukal, ale potom se otočil, kouknul se z okénka a začal mi povídat hrozně dlouhý příběh: ,,Mojí sestře bylo jedenáct, když jí její přítel zlomil srdce. Ona se uzavřela do sebe. On byl na ní ošklivý. Nemluvili spolu. Nikdy jsem neviděl sestru, tak moc zničenou, ale teď... Ona měla kruhy pod očima, nemlivuvila, nejedla... Nikoho tak zlomeného jsem ještě neviděl. Dokázala sedět u okna hodiny, koukat ven a plakat. Občas jí v tom pomáhal déšť. Potkal jsem další dívku, která má přítele... Nechci, aby tě to zlomilo, pokud by se s tebou rozešel. Zanechala jsi ve mě stopu... I když tě znám pouze den, vím, že ty v mým životě zanecháš spoustu krásných vzpomínek. Já jen chci, abys věděla, že tu pro tebe budu v těch nejhorších chvílích, i když by tě celý svět zradil a opustil, já tu pro tebe budu... Navždy...'''
   Jen co pronesl poslední slovo, zamyslela jsem se. Celou dobu jsem ho pozorně poslouchala. Já nevěděla, co mu mám odpovědět. On to říkal tak vážně... Myslím, že to tak doopravdy cítí.
   Ve škole jsem se naučila skrývat city... Moji rodiče se rozvedli, a tak jsem se uzavřela do sebe. Všichni okolo mě byli veselí, a když byli smutní snažila jsem se jim pomoct, i když jsem sama celou tu dobu byla na dně taky... Nikdo to neviděl, nikdo... Asi jsem byla dobrá herečka...
   Když mi bylo třináct, svěřila jsem se svojí nejlepší kamarádce. Svěřila jsem jí svoje největší tajemství... A ona ho drží do dnešního dne (díky Naty a doufám, že ho nikdy nepustíš). Já si myslela, že můj smutek je na mě tak očividný, ale nikdo ho neviděl... Je zajímavé, jak dokážou být lidé slepí... I nejlepší přátelé... V mých největších depresích jsem přemýšlela i nad sebevraždou, ale naštěstí to byly pouze myšlenky... Neměla bych na něco takového žaludek...
   Po tomto dlouhém dumání jsem Zaynovi odpověděla prostě: ,,Děkuju, tvých slov si vážím.'', snažila jsem se na něj usmát, ale byl to jen chabý úsměv. Snažila jsem do té věty dát tolik pocitů, co ve mě jeho příběh vyvolal, ale myslím, že jsem to nedokázala... Asi jsem přes ty roky dokázala skrývat pocity opravdu dobře a nedokážu je dát na povrch, ani když chci...
   Zayn se na mě konečně podíval. V jeho hnědých očích bylo něco, co jsem pořádně neznala... Možná něha, nebo také lítost, smutek? Sama nevím... Ale jeho pohled mě propaloval a já jsem věděla, že u něj jsem v bezpečí.
   Našla jsem jeho ruku a stiskla ji. Usmál se na mě a já na něj. Po zbytek cesty jsme jen mlčeli. Nemuseli jsme nic říkat, všechny pocity v tom autě proudili a já každý vnímala zvlášť a velice dobře.
   Mrzelo mě, když jsme dojeli před hotel. Ještě jednou jsem mu poděkovala a dala jsem mu pusinku na rozloučenou. Vystoupila jsem z auta. Před hotelem čekal Ni s Hazzem. Postavila jsem se knim. Všichni tři jsme zamávali Zaynovi na rozloučenou a on nám taky. Ještě hodnou chvíli jsem pozorovala vzdalující se limuzínu. Pak už mě kluci zatáhli na pokoj. Rozhodla jsem se, že o tom, co se v tom autě dělo, radši Niallovi neřeknu...