Blinded [Yoonmin, BTS CZ]

2. kapitola - Tell me

Nemohl tomu uvěřit. Jak si toho mohl nevšimnout hned, jakmile vešel do bytu?

Jimin s sebou cukl, jako kdyby při oné otázce dostal facku. Stáhl nataženou ruku zpět do klína a sklopil hlavu. Seděl nehybně, jako socha, jeho tvář nabrala popelavý odstín.

"Hodně lidí si toho nevšimne," začal opatrně Jimin jemným hlasem, který skoro přecházel do šepotu, "alespoň ne hned," dodal a hlavu znovu zvedl. Podíval se směrem, odkud si myslel, že na něj Yoongi mluvil a pokusil se nasměrovat nevidomé oči do správného místa. Černovláskovi ztuhla krev v žilách. Znovu díval za něj, do prázdna.

"Nevšimnou?" polkl Yoongi a ze všech sil se snažil na křehkého chlapce před sebou necivět. Mladík stydlivě zavrtěl hlavou, až se mu ofina dostala do půvabné tváře.

"Moje oči vypadají normálně, nešilhám. Alespoň tak mi to řekl můj doktor a taky Hakyeon."

Yoongiho nezajímalo, kdo byl Hakyeon a ani se na to nehodlal ptát. Pravda ovšem byla, že Jimin skutečně vypadal jako zdravý člověk. Alespoň do doby, než udělal něco, co ho zkrátka prozradilo.

"Proč jsi vůbec chtěl spolubydlícího?" vypálil Yoongi první otázku, kterou v sobě už několik minut dusil a teprve teď se vydrala na povrch.

Blondýn si začal hrát s prsty a prázdné oči zabodl do zdi nad televizí. "Kromě Hakyeona nikoho jiného nemám. Lidé můžou být vychovaní sebelépe, ale setkání s někým... no, nevidomým," zamumlal, "je vyvede z míry a oni se chovají, jako kdybych byl malé dítě, které potřebuje vodit za ručičku. Nebo se raději otočí a odejdou," odpověděl s pokrčením ramen a nadzvedl se, aby mohl nohu, na které doteď seděl, natáhnout před sebe. "Je hezké tu nebýt celé dny sám. Hakyeon má totiž dost vlastních starostí a nemůže se mnou být dvacet čtyři hodin denně."

"A ten inzerát? Ten jsi napsal ty?"

To asi těžko, odpověděl si sám v duchu Yoongi a ušklíbl se.

"Na počítači psát umím," usmál se blondýn, "ale Hakyeon to tentokrát udělal za mě, abych nenapsal nějakou hrubku."

"Aha," kývl černovlásek.

"Jestli budeš chtít odejít, pochopím to," kuňkl chlapec sklesle. Yoongi se rozhlédl kolem sebe. Tenhle byt vypadal líp, než jeho rodný dům. Navíc, Jimin byl mírumilovný člověk a nehrozilo, že by se s ním kdy musel hádat kvůli prkotinám. Skousl si ret a chvíli zvažoval všechna pro a proti. Jimin byl první člověk s vážným handicapem, kterého Yoongi potkal. Pak se zamyslel.

"Co vlastně vidíš?"

Blondýn si začal nervózně třít paži a rozhodoval se, jestli odpovědět, nebo ne. A jestli ano, jak to podat tak, aby se Yoongi nezhnusil?

"Vnímám jenom světlo. Silný zdroj světla. Rozpoznám, kdy je den, kdy noc a občas poznám, když je venku zataženo. Ale teď... teď vidím jen šedivý flek, který občas problikne. Jinak nic,"

Šedivý?, prolétlo černovláskovi hlavou vzápětí.

"Učil ses barvy?" optal se překvapeně Yoongi a podezřívavě přivřel oči do tenkých škvírek a rty semkl v úzkou linku. Blondýn vstal. Drobnou rukou přejel přes opěradlo gauče a postavil se vedle něj.

"Nejsem slepý od narození," řekl poněkud nesmlouvavým tónem, avšak stále trpělivě. Jistě, čekal, že tohle přijde. Otázky, na které bude muset odpovídat, nehledě na to, jak moc se toho bál a jak nepohodlně se při takových dotazech cítil. Yoongi se ho vyptával na soukromé věci, o kterých nerad mluvil.