Blinded [Yoonmin, BTS CZ]

22. kapitola - I See You [KONEC]

"Yoongi, polož mě!"

Věděl, jak strašně moc tohle nesnášel, a přesto mu pořád dělal rošťárny podobného rázu.

"Nelíbí se ti to?" černovlásek držel Jimina v náručí, jako by nevážil víc než pírko a přitiskl jej ke zdi vedle ložnice. Srazil s ním rty a užíval si třas chlapcových úst, když mu polibek oplácel. Jimin to miloval. A ačkoli už rozhodně nebyl takový drobeček, jakým byl před osmi měsíci. stále se s radostí nechával nosit v náručí a oddával se Yoongiho dotykům a sladkým polibkům. Byl teď nepopiratelně silnější, než zpočátku, kdy jej černovlásek poprvé uviděl, ale pořád to bylo to plaché, k zulíbání rozkošné stvoření, do kterého se Yoongi, zprvu ne zcela nedobrovolně, zamiloval.

Zadívali si vzájemně do očí a mladší z chlapců se usmál, dotýkaje se Yoongiho tváře, skousl si ret a zasténal, když proti němu Yoongi pohnul pánví. Černovlásek se společně s Jiminem odlepil od stěny a přesunul se s ním do ložnice. Tam jej Yoongi pohodil na matraci a ihned se nad něj naklonil. Nejdřív jej něžně políbil na čelo, poté na kořen nosu, kde mu však překážely obroučky černých brýlí, které měl Jimin nasazené. Yoongi je uchopil do zubů a odhodil vedle, aniž by musel k tomuto úkonu použít ruce.

Avšak v momentě, kdy to nejméně čekal, uvěznil jeho útlé boky mezi nohama Jimin a překulil si staršího muže pod sebe, krade si další a další vášnivé polibky. Prsty nahmatal lem trička a přetáhl ho černovláskovi přes hlavu, aby mohl dlaněmi přejíždět přes bledou kůži na jeho hrudi. Než se však sklonil níže, aby mohl zasypat Yoongiho mokrými polibky a donutit jej hlasitě sténat, pečlivě si jej prohlížel.

"Myslel jsem, že zas tak dobře nevidíš. Copak tam zkoumáš?" ozval se nedočkavým tónem černovlásek a uchopil Jiminovy boky. Ten se zasmál a Yoongiho ruce uchopil, aby mu je mohl uvěznit nad hlavou.

"Tebe vidím ostřeji, než by bylo zdrávo," špitl, spojiv v následující vteřině jejich ústa. Neváhal polibek prohloubit a pořádně Yoongiho provokovat. "Miluju tě, hyung." zamumlal blondýn do polibku.

"Já tebe taky, Jimine,"

*

Světlo. Bylo všude. A možná ho bylo až příliš. Když uslyšel Yoongiho hlas, byl odhodlaný otevřít oči i přesto, jak moc ho bolely. Nikdy by si nepomyslel, že vidět může být tak bolestivé. Neviděl nic, tedy alespoň to tak vnímal. Místo černé tmy viděl bílou oslepující záři.

"Tvoje oči jsou velice citlivé, dej jim chvíli čas. Koneckonců, je to pár let, co naposledy vnímaly okolní vjemy," Jeonghan vytáhl z kapsy drobnou baterku a zasvítil s ní chlapci do obou očí. "Zornice začínají reagovat," oznámil věcným tónem, který doktoři běžně používají. Jakmile to dořekl, uviděl Jimin první barvy po dvanácti letech tmy. Nejdřív to byly jen šmouhy a nejasné, rozmazané obrysy čísi hlavy, která nebyla od jeho tváře vzdálená víc než pár centimetrů. Když se rozhlédl, zaregistroval nepřirozeně dlouhou a hubenou postavu v tmavém oblečení. Kdo to byl? Znovu se zadíval na nejbližší objekt, které se u něj nacházel, Jeonghan, který se na něj usmíval. Blondýn zkusmo zamrkal, jednak potřeboval zahnat slzy, které se mu vyplavily do očí kvůli podráždění, zadruhé, aby lépe zaostřil.

"Rád tě vidím, Jimine," pousmál se Jeonghan. Jimin své vytřeštil velké, tmavohnědé oči. Tohle že byl jeho doktor? Vždyť byl ještě tak mladý! Jistě, věděl, že byl Jeonghan mladý muž, podle jeho jemného hlasu, ale nikdy by netušil, že mu nebude přes třicet. Navíc měl dlouhé vlasy, svázané do nízko posazeného ohonu.

"J-já tebe taky," pokýval zaraženě hlavou chlapec a velice opatrně si zpod očí setřel slané kapičky. Doktor hmátl po brýlích na stolku vedle postele a předal je Jiminovi.