Blinded [Yoonmin, BTS CZ]

7. kapitola - Sweet dreams

Jimin seděl na gauči, nohy složené vedle těla a u sebe knihu, vytištěnou Braillovým písmem. Citlivými bříšky prstů přejížděl po jednotlivých řádcích, vyražených do stránek a vciťoval se do děje. Ti, kteří odcházejí z Omelas, tak zněl titul. Rohy byly i přes péči ošoupané a vazba poněkud volnější, než když byla kniha zakoupena. Blondýn už ani nevěděl, pokolikáté stránky pročítá. Děj ho napoprvé vůbec nezaujal, možná by mohl i říct, že ho vyděsil. Přesto, o několik týdnů později, knihu přečetl znovu. A pak pokaždé, když se cítil mizerně.

"Jimine?" ozval se Yoongiho hlas. Jimin zavřel oči a pootočil hlavu.

"Jsem v obýváku," pronesl něžným tónem a počkal, dokud neucítí průvan u nohou, který mu prozradil, že Yoongi stojí před ním. "Copak?" usmál se a oči doširoka otevřel, aby je zabodl do chlapcovy hrudi.

"Dneska mám schůzku se Sunghyo," Yoongi se poškrábal na zátylku a v duchu se tiše radoval. Jimin sevřel rty a kousl se do vnitřní strany úst.

"O-opravdu?" zakoktal. "To ti moc přeju," dodal a snažil se skrýt zklamání.

"Napadlo mě, jestli nemáš nějaký nápad, jak bych se mohl obléct, abych vypadal slušně, ale ne zas moc uhlazeně," černovlásek nechtěl vypadat jako otrhanec, ale rozhodně neměl v plánu soukat se do saka a vázat si kravatu. Na nic takového neměl náladu ani omylem. Ano, pravda, mohl se zeptat Namjoona či kohokoli, kdo nebyl ochuzen o dar vidění, přesto mu cosi říkalo, že Jimin by mu možná zvládl dobře poradit.

Jimin naklonil hlavu na stranu. Nakonec však vstal, na tváři vyčaroval oslňující úsměv a vydal se do Yoongiho pokoje. Starší z chlapců jej ihned zlehka uchopil pod loktem.

"Zvládnu to," zasmál se Jimin. Ten dotek byl tak neosobní. Už to nebylo to hravé prohrábnutí vlasů, ani jemné doteky kolem pasu. Byly to už jen mechanické pohyby a doteky, které mu jen dodávaly pocit beznaděje, že se od Yoongiho na míle vzdaluje. Propast mezi nimi se stále rozšiřovala a každý další tělesný kontakt Jimina jen pomalu ubíjel.

"Jo, promiň," omlouval se hned Yoongi.

Blondýn měl jistý pojem o tom, jak se obléká Hakyeon. Doufal, že bude schopný Yoongimu být alespoň v něčem nápomocný.

"Jaké barvy máš rád?" optal se chlapec a prsty přejel přes dřevěný povrch posouvacích dveří Yoongiho skříně, aby našel její okraj a mohl ji otevřít.

"Tmavé, ale mám i něco bílého, modrého i zeleného a tak dále. Proč?"
Jimin se zamyslel, zatímco malými krůčky couval, dokud podkolenními jamkami nenarazil na okraj postele, na kterou se posadil.

"Máš bílou košili nebo něco podobného?"
Yoongi pokrčil rameny. A zatímco ze skříně lovil svršek odpovídající barvy, přemýšlel, jak zvláštní je mluvit s nevidomým o barvách. I když už ho to nezajímalo tolik jako první den příchodu, pořád mu vrtalo hlavou, jak dlouho je vlastně Jimin nevidomý, když mu sám řekl, že se ještě učil barvy?

"Našel jsem docela hezký lehký svetr," zamumlal černovlásek, uchopiv ramínko s oblečením, které si prohlédl kritickým okem.

"Vezmi si ho," odtušil s úsměvem Jimin.

"Myslíš?" broukl pochybovačně, ačkoli už svetr stahoval dolů.

"Uhm-hm," přitakal chlapec a nervózně si pohrával s pramínkem krátkých vlasů. "A přes to si vezmi černý kabát, nebude ti tak chladno a mělo by to vypadat skvěle. Kam vlastně se... Seonghyo?"

"Sunghyo,"

"Jo..." zamumlal Jimin a sklopil hlavu. "Kam spolu jdete?"

"Jen do restaurace na večeři. Nechtěli jsme nic extra, prostě si jen popovídat najíst se," vysvětlil Yoongi a z věšáku sundal černé rifle se světlým prošíváním, jež si po krátké roztržce s Jiminem nechal.