FALLEN

1.

Viděl jsem ho stát u té staré stodoly, byl jako anděl, byl tak krásný ale vystrašený. Kdyby se usmíval byl by ještě krásnější, chtěl bych ho vidět se smát ale v této situaci se nikomu nechtělo smát. Slunce ho osvětlovalo a vánek mu cuchal vlasy.
Nechci aby se díval na tu hrůzu ve stodole, nechci. Přistoupil jsem k němu, svou rukou jsem mu přikryl tu jeho dokonalou pusinku, velice se mě lekl a celý se třásl. Nechtěl jsem ho tak vidět, opravdu ne. Odkryl jsem mu ústa a zeptal jsem se ho jak se jmenuje.
"J-Jeon Jungkook." zakoktal a ani jsem se mu nedivil, asi každý by koktal kdyby se dostal do takové situace.
Ale ten jeho sladký hlas, chtěl jsem ho celého, chtěl jsem si ho vzít. Byl tak dokonalý, nemoh jsem ho mít.
Ocitl jsem se v situaci kdy nevím co mám udělat. Mám si tu krásnou tvářičku vzít nebo ji mám nechat jít? Kdyby jsem si jej vzal domů, nebyl by se mnou šťastný, věděl jsem to, vzal by jsem si ho nedobrovolně.
"Já jsem Kim Taehyung, teď... Teď ode mě uteč nebo ti ublížím, nechci ti ublížit a jestli zůstaneš se mnou tak... Prostě uteč!" to vše jsem řekl, odehnal jsem ho od sebe.
Udělal dva kroky vzad, smutně se na mě díval, viděl jsem lesklou slzu která mu tekla po tváři.
"Tea, osud změnit nejde i kdyby si se o to snažil ve snu, miluju tě."
Ve chvíli kdy to dořekl jsem uslyšel ránu, viděl jsem krev, jeho krev, ruce jsem měl celé od krve, zvedl jsem zrak a viděl jsem jak krvácí. Viděl jsem křídla, černá andělská křídla, byli jeho, viděl jsem je sice jen chviličku. Padal do kaluže s krví, rozhlížel jsem se kolem, jesli neuvidím toho kdo jej zabil ale neviděl. Dostal jsem strach...

***

V tu chvíli jsem se probudil, prudce jsem se posadil na postel a těžce oddechoval, byl jsem celý spocený a po tváři mi tekla slza. Dostal jsem strach, strach z toho že jeho vraha nenajdu, Zico ho zabil, ale já ho nikde v tom zlém snu neviděl.
"Tae, si v pořádku?"
Promluvil na mě Yoongi který stál se založenýma rukama ve dveřích, lekl jsem se ho tak až jsem sebou trhnul.
"J-Jo, byl to jen s-sen."
Najednou jsem si vzpomněl co mi Jungkook řekl za poslední větu 'osud změnit nejde' znělo to tak opravdově, jako by stál vedle mě a říkal mi to rovnou do ucha. Je tolik otázek, tolik věcí co jsem mu ještě neřekl, byla to krátká doba na to aby jsem mu ukázal jak moc ho miluju. Po tváři mi začali stékat slzy, Yoongi si toho všimnul a objemul mě aby mě aspoň trochu utěšit.
"Chvíli jsem tě sledoval, strašně si sebou škubal, myslel jsem že máš infarkt nebo tak, chtěl jsem tě vzbudit ale ještě jsem počkal a pak si se vzbudil. Tae, ať se ti zdálo cokoli, neriskuj svůj život kvůli pomstě. Prosím."
"Ale já už nemám pro co žít." řekl jsem když mi přestaly téct slzy.
"Tae já to myslím vážně."
"Jo, já taky! Zabiju ho a..."
"A co potom? Co bude potom když ho zabiješ?" skočil mi do řeči, odtáhl se ode mě, seděli jsme na posteli proti sobě a debatovali o tom co bude a nebude.
"Slíbil jsem Jungkookovi že se pomstím a sliby se plní."
"Tae, mě na tobě záleží. Co když se ti něco stane." v jeho hlase byli obavy.
"Buď zabiju já jeho a splním slib který jsem dal Jungkookovi, nebo zabije on mě a já budu s Jungkookem, mohli bychom být spolu."
Když jsem to dořekl, viděl jsem jak mu po tváři stéká slza, za celé ty roky jsem ho neviděl ani jednou brečet.
"Ty brečíš?" optal jsem se tak tiše, nebyl jsem si jistý jestli brečí nebo mu něco spadlo do oka.
"N-ne." řekl a rychle se zvedl z postele, chtěl odejít, jenže jsem ho chytl za zápěstí a zadržel jsem ho. Teď už jsem si byl jist, slzy se mu kutálely po tváři ale já jsem chtěl vědět proč. Překvapilo mě taky že se mi vůbec nesnaží vytrhnout ze sevření, klidně stál a nechal slzám volný průchod.
"Řekl jsem snad něco špatně?"
Odpovědi jsem se nedočkal.
"Co se stalo?" byl jsem nesvůj, nevěděl jsem co mám dělat. Celé ty roky se mi vyhýbal a jako na lusknutí prstů se změnil, takového jej neznám.
"Yoongi aspoň se na mě podívej prosím." začínal jsem propadat do zoufalství, když v tom se na mě podíval. Ten pohled neznám, z jeho očí se vůbec nedalo číst, nebo jenom já jsem měl hrozný zmatek v hlavě a nedokázal jsem to.
"Já jsem ti to nikdy neřekl." nakonec promluvil.
"Co?" vůbec jsem nevěděl o čem to mluví.
"Mě na tobě hrozně záleží, nerad tě vidím když jsi nešťastný, když si smutný tak mě to trhá srdce. Moc se o tebe bojím, nechci aby si šel na smrt, Zico je... No však víš, ale ty asi názor nezměníš."
"Jak to myslíš?" nechápal jsem nic.
"Jak to myslím? Tak to myslím..." zopakoval po mě.
Naklonil se ke mě a dal mi malý polibek na rty, nevěřil jsem tomu co právě udělal, strnule jsem tam stál jen ve spodním prádle ve kterém jsem spal a sledoval ho jak odešel z mého pokoje a pak jsem uslyšel jeho zvěře od pokoje které za sebou zavřel a následně zamknul.
Teď jsem měl veliký zmatek ve své hlavě a malý problém v kalhotách. Co se to se mnou děje? Miluju Jungkooka, ale ten je mrtvý. Ale proč zrovna Yoongi, proč mi to řekl až teď? Mám ho rád? Ne! Ne, ne! Nejsem takové prase aby jsem po smrti někoho, koho jsem miloval, začal chodit s někým jiným. Lehl jsem si do postele a opět usnul chtěl jsem na všechno zapomenout, úplně na všechno.

***