FALLEN

12.

Moc věcí jsem sebou neměl, takže jsem nemusel nic balit, jen jsem si dal tašku na rameno, do kapsy od bundy jsem si schoval dva malé sáčky s obsahem drog a šel jsem. Došel jsem na recepci kde jsem s úsměvem vrátil recepční klíče od pokoje a zaplatil jsem za pobyt. Byl jsem rád že už nemusím v tom hotelu být, prostředí v hotelu bylo spíše negativní, tmavé stěny a starý nábytek na mě nedělali moc dobrý dojem. V domě ve kterém bydlím s klukama nevypadá na první pohled zrovna nejlépe ale vevnitř máme aspoň čisto a útulno. A to díky Jinovi, nebýt Jina tak by jsme nespíš žili jako krysy.
Byl jsem rád že jdu zpátky domů, ale taky jsem rád z toho nebyl. Netěšil jsem se až přijdu domů a budu muset poslouchat Namjoona a jeho poučná slova. A taky se mi budou vracet bolestivé vzpomínky na Jungkooka a ten den kdy mi zemřel v náruči.
Když jsem šel z hotelu směrem domů, zastavil jsem se ve supermarketu aby jsem něco koupil, nevím jestli je doma nějaké jídlo nebo ne, pro jistotu bych rád něco na zub mohl koupit.
Vešel jsem do obchodu, vzal jsem si nákupní košík a začal jsem se procházet mezi regály. Vzal jsem nějakou zeleninu, šunku a sýry, a šel jsem se podívat do regálů s alkoholem, vzal jsem do ruky láhev s vínem a zadíval jsem se na etiketu. Držel jsem v ruce bílé víno a hned jsem jej vrátil zpátky a vzal jsem si červené, protože to mi chutná více. Ještě jsem zašel pro pečivo a pak už jsem šel rovnou k pokladně. Zaplatil jsem, vyšel jsem z obchodu a dále jsem pomalým krokem šel domů. Však není kam spěchat, stejně mě s otevřenou náručí doma nepřivítají, není se na co těšit.
Už jsem byl v naší ulici, v dálce jsem před naším domem viděl stát dvě auta, všude bylo ticho, ulice byla prázdná bylo to tu strašidelné a pomalu se začalo stmívat takže ulice nabrala ještě temnějšího vzhledu. Ještě víc jsem zpomalil krok, kdyby se mi chtělo tak se zastavím a ani se nehnu.
Konečně jsem se zastavil před prahem našeho domu, chtěl jsem zaklepal, ale asi bude lepší když se potichu vkradu dovnitř. Vytáhl jsem si z kapsy klíče od domu a potichu jsem je zasunul do klíčové dírky. Stál jsem před dveřmi a chvíli naslouchal jestli je vůbec někdo doma, skoro to vypadalo že doma nikdo není a pak jsem uslyšel slabý hlas Hoseoka jak něco říká Jinovi. Konečně jsem sebral odvahu, pootočil jsem klíčem v zámku a pomalu jsem otevíral dveře. Vešel jsem dovnitř a zdálo se že nikdo netuší že jsem se vrátil domů, ucítil jsem pronikavou vůni kari při které se mi sbíhaly sliny. Najednou jsem dostal neuvěřitelný hlad, ale pochybuji že mi Jin naloží na talíř, raději bych si měl zajít někam do restaurace na jídlo.
Uslyšel jsem tichy zvuk piána, Yoongi už zase sedí ve sklepě a hraje, musel jsem se nad tou představou trochu pousmát. Je tu klid, je to tu jako kdysi, vše vypadá jako by se nic nestalo, jako bych nikdy ani Jungkooka nepoznal.
Najednou mě přepadl smutek a měl jsem nutkání jít za Jungkookem, obejmout ho a nikdy nepustit, nakonec jsem si řekl že bude nejlepší když zajedu za ním se podívat.

Rozešel jsem se do kuchyně, v kuchyni byl Hoseok a Jin kteří se spolu bavily. Nejednou jejich rozhovor utichl a pohled přesměrovali na mě, nevěřícně se na mě dívali, jako bych byl nějaký přízrak. Stál jsem ve dveřích do kuchyně, připadal jsem si velice hloupě, nevěděl jsem zda-li mám pozdravit nebo raději bezeslov odejít, bylo očividné že zde nejsem vítaný.
Nakonec jsem se zmohl na pouhé ,,Ahoj." přistoupil jsem k Jinovi a podal jsem mu tašku s nákupem.
,,Je v tom nějaké jídlo a láhev vína, šel jsem okolo obchodu. Odnesu jsi tašku s oblečením do pokoje a hned zase odejdu, nechci vám tu překážet." řekl jsem úplně bez emocí a raději jsem s nimi nenavázal ani oční kontakt, můj pohled celou dobu směřoval do zeme.
Ani jeden z nich neměl slov, když jsem šel směrem do svého pokoje si odnést tašku s věcmi tak jsem slyšel jak si začali cosi mezi sebou šuškat.
Odložil jsem tašku do svého pokoje a hned jsem chtěl odejít z domu, jenže v tom mě zastavil Jin. Postavil se přímo přede mně, tím mi zatarasil cestu a opodál stál Hoseok opřený o zeď, se založenými ruky na hrudi.
,,Jak se vůbec opovažuješ přijít jako by se nic nedělo?!" začal po mě křičet Jin.
,,To už trochu přeháníš Taehyungu, dřív jsme tě tolerovali. To jak si se choval když tě Jimin nechal být, to jsme se snažili ti vyjít vstříc. Ale teď jak odešel Jungkook, to už vážně přeháníš!" přidal se k tomu Hoseok. A já jsem si myslel že to bude vše v klidu, myslel jsem že přijdu a v klidu zase odejdu, ale zmýlil jsem se a jako by to nestačilo tak ze své pracovny vyšel Namjoon.
,,Co se tu děje?" najednou se zastavil a pohled upřel na mě, myslel jsem si že mě tím pohledem zabije. ,,Ty?! Co tu kurva chceš?" pokračoval a teď už zvýšil i hlas.
,,Já jsem zase na odchodu." snažil jsem se té hádce vyhnout.
Rozruch který jsem způsobil svou přítomností upoutal pozornost i Jimina a Yoongiho, takže teď jsme se všichni sešli a všechny zlostné pohledy upíraly na mě.
,,Tae tohle je moc, to už by stačilo. Koukej se dát dohromady, prober se prosím tě nejsi ve snu! A přestaň se chovat jak malý nevychovaný spratek." neustále na mě křičel, zatnul jsem pěst a snažil jsem se zůstat klidný, jenže nešlo to. Můj pohled těkal po všech členem a všiml jsem si že Yoongiho nejvíce rozhodil můj příchod domů, nedokázal jsem rozeznat jestli je na mě naštvaný, ale vypadal že má slzy na krajíčku.
,,Tohle dál nejde, kurva smiř se s tím, Jungkook je prostě mrtvý. Žij jako by se nic nestalo."
To co teď Namjoon vypustil z úst, bylo na mě příliš, už jsem se neudržel a vrhnul jsem se na něho. Schytal ode mě jednu ránu, neměl jsem ani příležitost mu pořádně naložit protože se okamžitě na mě vrhnul Heseok s Jinem a snažily se mě od Namjoona odtrhnout.
Drželi mě pevně za ruce, neměli v úmyslu mě vůbec pouštět.
,,Přestaň Taehyungu, uklidni se kurva!" křičel na mě Hoseok, jenže já jsem se nevzdával a nadále jsem se snažil z jejich sevření vymanit.
Konečně se mi to podařilo, vymanil jsem se z jejich sevření a v záchvatu vzteku jsem zbystřil že na stole leží dvě zbraně, okamžitě jsem se pro ně natáhnul. Pak jsem se rozhlédl po všech členech a uviděl jsem Yoongiho který se sotva drží na nohou, přiskočil jsem k němu, stoupnul jsem si za něj a jednu zbraň jsem mu držel pod krkem, tou druhou jsem mířil na ostatní členy.
,,A dost!" zakřičel jsem a vystřelil jsem varovný výstřel do stropu. Najednou jako by všichni zkameněli, všichni utichly v domě teď panovalo nebezpečné ticho.
,,T-Tae, neblázni. H-hlavně nikomu nic neudělej." vydal ze sebe tichým, roztřeseným hlasem Namjoon a pomalu zvedal ruce v obranné gesto.
,,Drž hubu!" křikl jsem po něm. ,,Neserte se všichni do mě, už mě to nebaví, já si prostě budu dělat co chci. A nikdo v tomto domě nevysloví Jungkookovo jméno, nechci to slyšet. A přestanete mi všichni dělat chůvu, s tím běžte do prdele!" krev se ve mně naprosto vařila, srdce mi bilo jako o život, měl jsem takový vztek že bych možná i někoho zabil, ale musel jsem se držet na uzdě, nechtěl jsem udělat něco čeho bych později litoval.
,,D-dobře, budeme dělat tak jak ty si řekneš, ale prosím odlož by zbraně." snažil se mě Namjoon uklidnit, začal se pomalým krokem přibližovat, viděl jsem jak všichni zbystřili, samozřejmě to měla být léčka jak mě zastavit. Chtěli mě odzbrojit abych pro ně nebyl takovou hrozbou, naštěstí jsem pohotově zareagoval, vystřelil jsem ze zbraně další varovný výstřel, kulka dopadla přímo před Namjoona a leknutím uskočil dozadu.
,,Přestaň tu na mě něco zkoušet! Ještě jeden krok vpřed a ustřelím mu hlavu!" zakřičel jsem a Yoongimu jsem ještě víc přitiskl zbraň na krku, byl jsem naprosto vzteky bez sebe.
Začal jsem se pomalu přesouvat k hlavním dveřím a Yoongi jako rukojmí musel jít se mnou.
,,Klíče. Kde jsou kurva klíče od auta?" zanadával jsem si, Jin si pomalu sáhnul do kapsy a vytáhnul klíče.
,,Dej je Yoongimu a Yoongi bude řídit." pokynul jsem. ,,Teď s Yoongim odejdeme a nikdo nevyjde z domu, pokud nás nebudete hledat a pokud zachováte klid tak se Yoongi vrátí pořádku."
,,Jsi blázen Taehyungu, naprostý magor!" dodal poslední slova Namjoon ještě než jsme stačili odejít z domu.
,,Sedni si, budeš řídit! Pojedeš tam kam ti řeknu."
Yoongi jen přikývl na souhlas, posadil se do auta a nastartoval, já jsem si sedl na místo spolujezdce a zbraní jsem mu mířil na hlavu. Bylo na něm vidět že je nervózní, ruce se mu třásly, nebyl schopen slova ale přesto se snažil být klidný.

***