FALLEN

2.

Stál jsem na kopci, pod stromem, slunce pomalu zapadalo do tváře mi narážel jemný vánek. Měl jsem krásný výhled na město, sledoval jsem městský ruch a naslouchal větru.
"Tae."
Slyšel jsem ten hlas, chtěl jsem se otočit ale bál jsem se. Nechtěl jsem ho zase vidět jak umírá, byla to šílená bolest, nechci ji znovu zažít.
"Tae, ty už mě nemiluješ?"
Jeho hlas byl smutný, ale mě to bolelo taky. Au, jak se mě může zeptat na něco takového?
"Miluju tě, nikdy na tebe nepřestanu myslet. Ale bolí to..." řekl jsem tiše.
"Tak se na mě podívej jestli mě miluješ."
"Nemůžu." řekl jsem tak tiše, ale on to slyšel.
"Proč nemůžeš?"
"Protože tě nechci znovu vidět jak umíráš, moc mě to bolí." cítil jsem jak se mi do očí hrnou slzy.
"Tak na mě zapomeň a nebude tě to tolik bolet."
Co? Jak se opovažuje něco takového říct? Opět mi stékaly slzy po tváři a nešlo udržet i hlasité vzliky. I když má pravdu, když zapomenu nebude to bolet, ale já nezapomenu. Nikdy.
Nemohl jsem tam jen tak stát a dívat se jiným směrem. Musel jsem, musel jsem ho obejmout, chtěl jsem ho mít zase u sebe. Otočil jsem se, byl jako anděl, jenže on je anděl a ta dokonalost se nedá popsat.
Objal jsem ho, zavřel oči a snažil jsem si užít ten okamžik. Na tváři mě cosi šimralo, otevřel jsem oči a viděl jsem černé, ptačí peří, byla to zase ta černá křídla. Trochu jsem se od něj odtáhl a na hrudi měl velkou krvácející ránu.
"Kookie." hlesl jsem.

***

"Kookie." křikl jsem.
Opět jsem sebou cukl v posteli a probudil se, zase to byl jen zlý sen. Byl jsem celý zpocený, musel jsem se jít osprcovat.
Po sprše jsem šel do kuchyně si udělat něco k jídlu a ve dveřích jsem se srazil s Yoongim, leknutím se zastavil ale když si všiml že před ním stojím zrovna já, a ne někdo jiný, tak mě obešel, rychlým krokem vyběhl schody a zase se zamčel v pokoji. Chtěl jsem ho zastavit ale bylo pozdě.
Najedl jsem se po dlouhé době, ale moc jsem toho nesnědl. Říkal jsem si pro sebe, že by jsem měl začít něco dělat, měl by jsem se pomstít a dopřát Jungkookovi klid, splnit to co jsem slíbil. Napadl mě Namjoon, možná ví o Zicovi více informací, o tom kde může být.
Zaklepal jsem na dveře, chvíli jsem čekal a pak Namjoon otevřel dveře.
"Tebe jsem tu nečekal. Potřebuješ něco?" zněl velmi překvapeně.
"Jo potřebuju, mužů dovnitř?"
Otevřel více dveře a pokynul mi rukou aby jsem vešel. Posadil jsem se na židli, on se taky posadil za svůj stůl a já začal povídat.
"Nějaké gangy co tu zlobí? Žádná akce?" pokusil jsem se o to být vtipný a přátelský ale Namjoon mě prokoukl.
"Ne nic, ale kvůli tomu tu asi nejsi."
"Dobře, nejsem tu kvůli tomu aby si mi dal práci. Jsem tu kvůli tomu aby jsem zjistil kde se Zico nachází."
"Já nevím." řekl a pohledem se na mě ani nepodíval.
"Jak jako nevíš?! Vždyť má ten sledovací čip tak mi ho prosím vystopuj."
"On ho nemá." řekl tak tiše že jsem ho sotva slyšel.
"Jak ho nemá, proč ho nemá?!" začala se ve mě vařit zlost.
"On ho rozbil, naposledy byl signál vyslán z dálničního mostu kousek od toho osamělého letiště. Myslím si že by mohl být tam a nebo jel po dálnici úplně někam jinam." mluvil na mě a cosi dělal na počítači. Poté monitor otočil na mě aby jsem lépe viděl a ukázal mi poslední záznam ze sledovacího čipu.
"Ok." řekl jsem a začal se zvedat ze židle. Na to letiště se mužů klidně jed podívat, za zkoušku to stojí a když tam nebude tak budu hledat dál.
"Taehyungu, počkej. Ještě si sedni."
Uposlechl jsem jeho příkaz, věděl že se nezastavím pokud ho nenajdu, možná mi ještě chtěl dát nějaké informace ale nedal.
"Chci tě jen varovat že i když jsme minule postříleli Zicův gang tak Zico má svého fotříka který mu obstará nový gang a podle mě bude mnohem větší. Jen chci aby si byl opatrný, mám o tebe strach i ostatní."
"Já vím, ahoj." řekl jsem a odešel.
Ten strach dohání některé lidi i k šílenství, buď to myslel vážně, nebo ze strachu zblbnul. Ale kdo ví? Moje myšlenky a pocity také byli k neudržení, ale ne ze strachu ale z toho že jsem ztratil přítele, mě to bolí u srdce ale ostatní ne.
Vzal jsem si pistoli a několik nábojů. Sešel jsem schody, obul si boty a zamířil k autu. Když jsem startoval auto které stálo před domem tak jsem měl divný pocit, jako by mě někdo sledoval,snažil jsem se to nevnímat, zapnul jsem si rádio a rozjel se směrem k dálnici.
Po dálnici jsem jel směrem k letišti, stále jsem měl pocit že mě někdo sleduje a nemohl jsem se toho pocitu zbavit. Vyjel jsem z dálnice a odbočil jsem na starou cestu ze které se po pár metrech stala polní cesta.

***