FALLEN

14.

Společně jsme seděli v autě a sledovali jsme jak se město zahaluje do tmy.
Byl to krásný pohled, sluneční paprsky vystřídala měsíční zář, město a okolní krajinu pohltila tma a během chvilky se začalo město probouzet. Světla v ulicích začala svítit, billboardy měli odlišné barvy a auta na silnici vypadala jako energie proudící do města a ven. Byl to krásný pohled, naše auto bylo zaparkované na kopci, kousek od lípy, celé město vypadalo jako by nám tančilo pod nohama. Neobyčejný pohled, město které přes den vypadalo jako že spí a večer se probouzelo k životu.
,,Co teď bude následovat?" prolomil ticho Yoongi.
,,Co přesně myslíš?"
,,Chceš se vrátit domů? Když se vrátíš tak kluci tě budou nenávidět. Doma bude peklo." jeho hlas zněl starostlivě.
,,Jestli chceš mužů tě vzít zpátky domů ale já sám nevím jestli se s tebou mužů vrátit." odpověděl jsem mu a svůj pohled jsem neustále upíral na noční město.
,,Mám o tebe strach." řekl mi sice trochu neslyšně.
Otočil jsem se k němu a chtěl jsem po něm začít křičet, protože nemám rád řeči o tom jak všichni o mě mají strach. Najednou jako by mě někdo paralyzoval, Yoongi seděl na místě řidiče, seděl naprosto klidně, sledoval noční město stejně jako já před chvíli. Ale nejvíce mě zaskočily slzy které mu stékaly po tváři, trochu mě to zaskočilo, vím že poslední dobou brečí často, ale dřív takový nebyl.
Hledal jsem vhodná slova aby jsem mohl prolomit to trapné ticho které panovalo.
,,Ty brečíš zase kvůli mě?" řekl jsem opatrně aby jsem ho ještě víc nerozplakal.
,,To taky, ale hlavně kvůli Jungkookovi." odpověděl s klidem na mou otázku a setřel si slzy z tváře.
Jeho odpověď mě velice zaskočila, vůbec jsem nevěděl proč zrovna kvůli Jungkookovi. Letmo jsem se podíval z okénka na hrob který osvětlovala měsíční záře a hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky.
,,Proč zrovna Jungkook?" optal jsem se stále dost zaskočený jeho odpovědí.
,,Protože jsem ho poznal dřív než ty."
Zbystřil jsem, byl jsem jako jedno velké ucho, potřeboval jsem vědět víc, seděl jsem na místě spolujezdce a poslouchal vše co Yoongi říkal.
,,Jeho táta se znal s mým otcem, byli to obchodní partneři. Trávil u nás dost času a občas sebou vzal i svého syna, tedy Jungkooka.
Jenže já jsem neměl čas se s ním bavit, většinu času jsem strávil hraním na klavír. Takže jsem Jungkooka u nás občas jen letmo zahlédl.
Jednoho dne když byl u nás tak přišel do mého pokoje, v rohu pokoje se nacházelo hnědé piano a já u něho seděl a mačkat jsem jeho klapky. V tu chvíli někdo došel do mého pokoje, byl to Jungkook, nezdvořile jsem se ho optal co potřebuje. Ale on byl tak milý a nevinný, moje nezdvořilost ho vůbec nerozhodila. Místo toho mi řekl že umím krásně hrát.
Posadil se vedle mě a já začal opět hrát na piáno, poslouchal tu melodii a náramně si to užíval.
To byl jediný okamžik kdy jsme si byli tak blízko, mě v té době bylo sedmnáct a jemu bylo třináct, zřejmě si mě za ty roky nepamatoval.
Jeho táta se pak zapletl se špatnými obchodníky a hledal pomoct u mého otce, po čase na to špatně doplatil a bohužel i moji rodiče.
Nevím co bylo s Jungkookem, ale v té době ještě nebyl plnoletý takže možná šel do dětského domova nebo si jej vzali příbuzní.
Když jsem ho viděl po tolika letech tak mě to rvalo srdce, všechny ty vzpomínky, celá má minulost jako by se vrátila.
Když tenkrát přišel za mnou do sklepa a viděl mě sedět u piána a slyšel mě hrát, myslel jsem že si vzpomene, v jeho očích jsem hledal aspoň malou naději že si mě pamatuje, ale zapomněl."

Když Yoongi skončil s vypravováním tak jsem vůbec neměl slov, upřeně jsem se na něj díval s otevřenou pusou a snažil jsem se celý jeho příběh pobrat.
Oba jsme mlčky seděli v autě, obklopovala nás tma a hrobové ticho, oba jsme nevěděli co říct, nakonec jsem se odhodlal promluvit.
,,Nechceš zajít někam na panáka nebo na večeři, určitě musíš mít hlad."
,,Raději bych bral tu večeři, za celý den mi vyhládlo a večeři jsem doma nestihl."
,,Jak jako nestihl?" optal jsem se a vůbec jsem nechápal.
,,Vždyť si mě unesl, udělal sis ze mě rukojmího, tak jsem neměl příležitost se od oběda najíst." řekl pobaveně a s úsměvem se podíval na mě.
Až teď mi to došlo, oba jsme se začali hlasitě smát bylo to až stupidní, ještě před chvíli jsem vypadal že ho zabiju a teď se tu spolu smějeme.
,,Promiň, nevím co to do mě vjelo."
,,To je dobrý." řekl a stále se smál.
Jsem šťastný když ho vidím se smát, Yoongi moc emoce neprojevuje a proto to dnes byl pro mě nejhezčí okamžik, už dlouho jsem se s někým nesmál.
,,Budeš řídit nebo mám řídit já?" optal jsem se ho.
,,Já budu řídit a také vyberu restauraci."
Na souhlas jsem přikývl a letmo jsme se na sebe s úsměvem podívali. Yoongi nastartoval auto a rozjel se po temné polní cestě, jakmile jsme dojeli na hlavní cestu tak jsme si to mířili přímo do centru města.

Zaparkovali jsme před restaurací a vešli jsme dovnitř, vybrali jsme si stůl v odlehlé části aby jsme měli soukromí a začali jsme si prohlížet menu.
Podnik vypadal poměrně slušně, moderní nábytek i dekorace, převládali zde bílé a šedé barvy. A všude byli rozmístěné rostliny které to všechno deklarovali a tak dávali restauraci příjemný a svěží pocit venkova, vypadalo to zde jako v botanické zahradě než jako v restauraci, ale ve mě to budilo příjemný dojem. Po chvíli k nám přišel číšník a optal se nás co si objednáme.
,,Dvakrát hovězí steak a červené víno." řekl jsem číšníkovi své přání a s úsměvem odešel do kuchyně oznámit kuchaři naši objednávku.
S Yoongim jsme mlčky seděli u stolu naproti sobě a jen jsme se jeden na druhého culily.
,,Yoongi chtěl jsem se ti omluvit." prolomil jsem ticho u našeho stolu.
,,Za co?"
,,Za tu noc, však ty víš. Bylo to teď pro mě těžký když odešel Jungkook a já jsem se zachoval jako hovado, nechtěl jsem ti ublížit, ani nevím proč jsem to udělal." řekl jsem s pocitem viny a sám sobě jsem se hnusil. Yoongiho úsměv na tváři pominul a díval se na mě s ublíženým výrazem, neřekl ani slovo a to mě velice znepokojovalo.
,,Kdybych mohl, tak bych to velice rád napravil. Ale prosím odpusť mi to." byl jsem velice nervózní, v jednu chvíli jsem měl i pocit že mi dá pěstí.
,,Odpustím, ale už ani slovo, chci si tenhle večer užít."
Jeho odpověď mě velice zaskočila, teď už se mu zase na tváři objevil ten okouzlující úsměv a oči měl jako by plné hvězd, naprosto mu zářily. V tu chvíli se mi ulevilo a musel jsem mu úsměv oplatit, nakonec přišel číšník a donesl nám to co jsme si objednali. Naše večeře vypadala naprosto skvostně, tak krásně připravené jídlo na talíři jsem neměl už dlouhou dobu, úplně mi bylo líto to sníst. S Yoongim jsme pozvedli skleničky s vínem a přiťukli jsme si, při tom jsme se jeden druhému dívali hluboce do očí. Trochu mě ten jeho pohled rozhodil a udělalo se mi těsno v kalhotách, okamžitě jsem svůj pohled odvrátil jinam, skousnul jsem si spodní ret a snažil jsem se myslet na něco jiného.
Nakonec jsme si popřáli dobrou chuť a začali jsme jíst.

***