FALLEN

3.

Zastavil jsem u stromu, pár metrů od letiště, vypnul jsem motor a vystoupil z auta. Šel jsem k letišti, když jsem tam došel tak bylo velké ticho, kupodivu byly uklizené i mrtvoly, nábojnice uklizené, letadlo odvezené. Zajímalo by mě kam se to všechno podělo a také kdo to všechno uklidnil. Šel jsem na tu střechu od garáží, byl jsem vysoko, lépe jsem viděl na celé letiště, díval jsem se na to s mírně otevřenou pusou, prostě jsem tomu nedokázal uvěřit, bylo to pár dní od té střelby a vše bylo čisté. Vypadalo to tu jako dřív, nikde jsem neviděl ani kaluž krve. Jak se jim to sakra povedlo to tak rychle uklidit?
Při pohledu na čisté prostranství se mi vraceli vzpomínky na Jungkooka a na tu noc kdy jsme tu čekali na letadlo. Pamatuju si na ten večer, kdy si jsem mu neřekl o Jiminovi a on byl z toho vedle, asi si myslel že s ním něco mám když žijeme v jednom domě, ale já jsem miloval jen jeho a on to ví, ví že Jimin byl jen minulost. Chutnal tak sladce, když jsem mu tu noc líbal ty jeho růžovoučké rtíky. Proč ty vzpomínky tak bolí? Pořád ho slyším a vidím před sebou, ale nemůžu ho obejmout, nemůžu ho u sebe cítit.

Stále mám ten divný pocit, určitě mě někdo sleduje. Stál jsem na střeše a ten zvláštní pocit mě nechtěl opustit, zavřel jsem na chvíli oči, zapolouchal jsem se. Do obličeje mi dopadali paprsky slunečního svitu, poslouchal jsem zpěv ptáků a vzdáleny ruch města, když v tom jsem zaslechl něčí kroky. Ty kroky se ke mě blížily, byly slyšet o patro níž a postupovaly po nájezdové plošině až ke mě na střechu. Najednou se kroky zastavily, já otevřel oči, sáhl jsem po pistoli za opaskem a hbytě jsem se otočil na patě a zdržel jsem dotyčnému nabitou zbraň u hlavy.
,,Yoongi." Vzychl jsem překvapeně a v mém hlase byla slyšet velká úleva. ,,Co tu děláš?" Zeptal jsem se ho a v mém hlase byla slyšet zlost.
,,J-já, měl jsem o tebe s-strach." Zněl tak vysrašeně.
,,Nepotřebuji chůvu, nechci aby mi někdo dělal mámu, ani ty ani nikdo jiný! Co je na tom nepochopitelného!?" Zvýšil jsem na něho hlas tak moc jak jen mi to moje hlasivky dovolily. ,,Jel jsem sem za jediným účelem a to najít Zica, jenže ten parchant se někde schovává jak malé dítě za máminu sukni."
,,Ale já jsem se opravdu o tebe bál, myslel jsem že si chceš ublížit."
,,To je mi u prdele, jestli ses o mě bál nebo ne. Stejně tě poslal Namjoon, aby si na mě dohlédl. Víš ty co? Já nikoho nepotřebuju, já se umím o sebe postarat sám." Byl jsem tak naštvaný že jsem nedokázal chvíli stát na místě, musel jsem neustále chodit od místa k místu.
,,Tak to si opravdu myslíš, že mě poslal Namjoon? Víš ty co Tae? Jdi do háje."

Jakmile to dořekl tak se otočit a odešel. V jeho hlase bylo zklamání, také jsem viděl jak se mu lesknou oči. Nikdo nemá pochopení, nikdo z nich nechápe že chci být sám, oni nevědí jaké to je když vám umře někdo koho milujete. Na chvíli jsem se zadíval do dálky, prohlížel jsem si krajinu, díval jsem se na kopce a mraky které pluly po obloze, opět jsem zavřel oči a nechal jsem na svůj obličej dopadnout paprsky slunce. V tom tichu jsem začal přemýšlet kde by se mohl Zico právě nacházet, když v tom mě vyrušily zvuky. Byl to tlumený pláč, usoudil jsem že Yoongi neodešel a je stále tady. Chtěl jsem tam jít ale pak jsem si řekl že tam nepůjdu, když pláč ještě chvíli trval tak jsem tam šel protože jsem měl o něho strach. Sešel jsem o patro níž, nikde jsem ho neviděl, ale šel jsem směrem odkud se pláč ozíval. Když jsem ho viděl, tak seděl na zemi, schoulený v klubíčku, opřený o zeď. Přisedl jsem si k němu, začal jsem mu rukou jezdit po zádech, v tu chvíli mi ho bylo líto, plakal a opět kvůli mě, to je u něho neobvyklé, většinu volného času tráví ve sklepě se svým piánem. Kdo ví co u toho piána celé ty dlouhé hodiny dělá?
Vypadá jako malý sladký bonbónek, přitáhl jsem si ho do náruče a konejšil jsem ho.
Sebral jsem odvahu a tiše jsem promluvil. ,,T-ty si opravdu přijel sám o sebe, protože si měl o mě strach?"
Na mou otázku se mi dostalo souhlasné gesto. ,,P-promiň mi to, nechtěl jsem být na tebe tak zlý. Poslední dobou to je těžké. Odpustíš mi to?"
Opět kývnul souhlasně hlavou a já mu dal malou pusu do vlasů.
,,Pojedeme domů?" Odtáhl se ode mě a setřel si slzy z tváře.
Kývl jsem souhlasně, vstal jsem ze zeme a šli jsme k autu. Cesta v autě byla naprosto tichá, nikdo z nás nepromluvil, byl slyšet jen motor auta ale pak jsem prolomil ticho.
,,Jak si se za mnou dostal když si nejel autem?"
,,Jin jel nakupovat, řekl jsem mu ať mě vezme sebou, jeli jsme okolo letiště a já mu pak řekl ať mi zastaví. Nechápal ale řekl jsem mu ať se nestará že to není jeho věc. Ten kousek jsem pak došel." Najednou mu hlas ztichl. ,,Tae? J-já, chtěl by sem se ti omluvit."
,,Za co?"
,,Za to jak se poslední dobou chovám, měl by jsem s tím přestat." Po tváři mu stekla slza.
Mlčel jsem, nevěděl jsem co na to říct, ještě že už jsme byli doma, zastavil jsem a oba jsme vystoupily. Celou cestu jsem měl otázky typu proč je Yoongi neustále smutný? Je to kvůli mě nebo snad kvůli Jungkookovi? Udělal jsem snad něco špatně? Na tyhle otázky zná odpověď jenom Yoongi.

***