FALLEN

21.

Uplynul již týden od dané akce, už je to týden co jsme zabili Zica. Kluci se většinou zotavovali z pohmožděnin a drobných škrábanců, doma panoval klid a pohoda, strach který jsme měli z Zica najednou odpadl.
Doma vše bylo jako dřív, jen pocitově tu bylo něco jinak, něco se změnilo. Seděl jsem na pohovce v obývacím pokoji a díval jsem se na televizi, ale jaksi jsem ji nevnímal, byl jsem ponořený v myšlenkách. Najednou mě z mého myšlení vytrhl Yoongi který si sedl vedle mě, naše pohledy se setkaly a Yoongi mi opětovat malý úsměv.
,,Co ruka, stále tě bolí?" optal jsem se ho starostlivě.
,,Lepší se." řekl a druhou rukou si chytil poraněnou paži.
,,Smím ti vyměnit obvaz a podívat se na ránu jestli se hojí?"
Yoongi na mou otázku jen přikývl, vstal jsem a došel jsem si pro obvaz a dezinfekci. Odvázal jsem starý obvaz a naskytl se mi pohled na ránu kterou Yoongimu způsobila kulka při boji. Když jsem mu čistil ránu tak sykl bolestí, bylo mi ho celkem líto ale byl jsem i rád protože se rána pěkně hojila. Následně jsem vzal čistý obvaz a obvazoval jsem ránu, Yoongi mě při mé práci sledoval, trochu mě to znervózňovalo ale dále jsem pokračoval ve své práci.
,,A je to, rána se ti uzdravuje za chvíli budeš mít ruku úplně v pořádku." řekl jsem, naše pohledy se setkali a já se na Yoongiho usmál ale on mi úsměv neopětoval, místo toho se mě starostlivě optal.
,,Už jsi byl za Jungkookem?"
Najednou mi úsměv pominul, úplně jsem na Kookieho zapomněl, mé oči zalily slzy které mi následně začali stékat po tváři.
,,Tak neztrácej čas a jeď za ním." řekl Yoongi a uchopil mou tvář do svých dlaní, následně mi setřel slzy a dal mi letmý polibek. Udělal to přesně tak jako já v ten den když bylo po všem a mi tam společně seděli na zemi, mezi těmi mrtvými těly.
Beze slov jsem vstal, vzal jsem si klíče od auta a jel jsem za Jungkookem, chtěl jsem se zastavit ve květinářství pro nějaké kytky ale nakonec jsem se na to vykašlal a co nejrychleji jsem jel za Jungkookem.
Dojel jsem na místo, vystoupil jsem z auta a šel jsem směrem ke stromu u jehož kmenu byl hrob Jungkooka.
,,Ahoj Kookie." řekl jsem tiše, podíval jsem se na hrob a pak jsem musel přesunout svůj pohled jinam, díval jsem se tedy na město, na obloze svítilo odpolední slunce a kolem něj po nebi plulo pár čistě brýlích mráčků. Do očí mi vhrkly slzy, chtěl jsem něco říct ale hlas se mi podlomil a jediné co z mého hrdla vyšlo bylo pár vzlyků.
,,Ahoj Tae." uslyšel jsem hlas za sebou, ten příjemný hlásek bych poznal kdekoliv a tentokrát byl i jeho hlas veselý. Otočil jsem se a uviděl jsem Jungkooka jak stojí vedle svého hrobu. Pohled na něho mě ničil myslel jsem že ho zase uvidím jak opět umírá a z těch černých křídel jsem měl strach, nechtěl jsem je vidět a tak jsem svůj zrak odvrátil a díval jsem se opět na město.
Najednou mě zezadu obejmuly Jungkookovi paže a opět jsem zaslechl jeho šťastný hlas.
,,Děkuji ti Tae, jsem rád že jsi dodržel to co jsi mi slíbil."
Jeho hlas mě uklidňoval a způsob jakým mluvil mě donutil aby jsem se mu podíval do tváře, jeho hlas nebyl bolestný a smutný, právě naopak v jeho hlase bylo něco co mě uklidňovalo a říkalo že je něco jinak. Dlouhou dobu jsem zkoumal jeho tvář, byl tak šťastný, vlasy měl kaštanově hnědé, jeho oči byli jako dvě černé perly a jeho rty... Kdy naposledy jsem ochutnal jeho sladké rty? Stáli jsme hojnou chvíli v objetí a dívali jsme se hluboce do očí toho druhého, neřekli jsme ani slovo a zároveň jsme si tím říkali mnoho.
Naše rty se spojily, znovu jsem se cítil být šťastný, jeho rty chutnaly tak sladce.
,,Ty pláčeš?" odtáhl se odměně Jungkook když si všiml že mi po tváři stekla slza.
,,To jsou slzy štěstí, jsem šťastný že mužů být opět s tebou." řekl jsem mu a na mých rtech se rozzářil malý úsměv který v mžiku pominul. Jungkook sklopil hlavu a už nebyl tak veselý, byl zpíše smutný a něco ho trápilo.
Jungkook si sedl na zem, poklepal na místo vedle sebe a naznačil mi aby jsem si k němu přisedl. Seděli jsme společně v trávě pod velkou lípou a společně jsme se dívali na město.
,,Tae, jsi si vědom že naše společná chvíle nemůže trvat věcně?" řekl Jungkook a mě se sevřel žaludek, měl jsem pocit jako by mi někdo vrazil nůž do srdce.
,,Nechci tě zase ztratit." zaprosil jsem ho ať neodchází.
,,Neztratíš, budu vždy s tebou, budu tady." po dořeknutí věty mi položil ruku na srdce, vždy bude v mém srdci nikdy na něho nezapomenu. Chtěl jsem něco říct ale nešlo to, podlomil se mi hlas a začal jsem tiše vzlykat, Jungkook si mě přitáhl do obětí a začal mi říkat věci které mi trhali srdce na kusy ale nechtěl jsem aby přestal mluvit, jeho hlas mě uklidňoval.
,,Víš Tae, jsem ti nesmírně vděčný co jsi pro mě udělal, to že jsi zabil Zica tak jsi dal mé duši klid.
Teď se hodně věcí změní, už mě nebudeš vídat ve snech, už nebudu mít ta černá křídla. Vím že se těch křídel bojíš ale už se bát nemusíš už je neuvidíš."
,,Co tím chceš říct, to už tě nikdy neuvidím?" dostal jsem strach, nechtěl jsem ho navždy ztratit.
,,Neuvidíš mě v této podobě, dnes je můj čas odchodu, čekal jsem na tebe až se přijdeš rozloučit. Při západu slunce budu muset odejít, půjdu tam kam patřím, mrtvý nemůže přece zůstat ve světě živých. Ale jestli budeš chtít tak tě občas navštívím ve tvých snech, ale nemusíš se těch snů bát, už nikdy ta černá křídla neuvidíš."
,,Ach Kookie, kéž by šel vrátit čas. Udělal bych všechno jinak, omlouvám se ti, nebyl jsem pro tebe dost dobrý." propadl jsem v histerický pláč, slzy se mi draly ven proudem a nešly zastavit.
,,Ne, to neříkej, nic si prosím nevyčítej, ty za nic nemůžeš.
Ale slib my že nebudeš žít minulostí, musíš jít dál. Buď šťastný i když nebudu po tvém boku, slib my že budeš žít krásný život plný lásky a přátel. Jsi mladý, máš život před sebou, nemůžeš se uzavřít do sebe, musíš své srdce otevřít i někomu jinému." konejšil mě a mě ta jeho slova uklidňovala.
A tak jsme dlouhou dobu seděli v obětí toho druhého a dívali jsme se na město, občas se i naše rty propojily v polibek plný lásky.

,,Už se musím pomalu loučit." řekl najednou Jungkook a postavil se na nohy a já s ním.
,,M-musíš?" optal jsem se ho opět se slzami v očích, stáli jsme naproti sobě, drželi jsme se za ruce a dívali jsme si vzájemně do očí.
,,Musím, ale děkuji za úžasné chvíle s tebou. Miluji tě Tae a tak to i zůstane." řekl a naše rty se naposledy spojily, pak mi pustil ruce a odešel směrem kde slunce zapadalo.
Neviděl jsem mu do obličeje, paprsky zapadajícího slunce mě oslepovali, viděl jsem jen jeho siluetu jak odchází.
,,Kookie," křikl jsem na něho a on se otočil. ,,taky tě miluji." dodal jsem a v hloubi duše jsem věděl že se na mě usmívá a je šťastný, ta představa mě taky nutila se usmát.
Najednou jsem uviděl křídla která Jungkookovi vyrostla ze zad, nebyla černá, tentokrát to byla bílá andělská křídla. Prohlížel jsem ti ta křídla s úžasem, ale jakmile slunce zapadlo za obzor tak mou tvář oslepil bílý záblesk, musel jsem zavřít oči jinak by mě to světlo nejspíš olepilo. Když jsem opět otevřel oči neviděl jsem nic, Jungkook byl pryč a slunce bylo zapadnuté za obzorem.
Věděl jsem že teď se toho hodně změní a i když Jungkook teď není s námi vždy zůstane v mém srdci.
,,Jeonie Jungkooku, navždy tě budu milovat a nikdy na tebe nezapomenu. Miluji tě." řekl jsem a v hloubi duše jsem věděl že ta slova slyší.