„Žádná bolest se nesnáší hůř než vzpomínky na štěstí v době neštěstí.“ - by Dante Alighieri
Blížil se večer a já se začla chystat na večeři. Myslím, že dnes je to půl roku, co jsem Liamovi řekla, že už ho nechci nikdy vidět. Nemůžu říct, že mi nechybí, ještě jsem na něho nezapomněla, chybí mi, ale to co mi udělal, na to nikdy nezapomenu. Vlastně bych si moc přála zapomenou, tedy jen na to špatný. Otevřela jsem skříň, kde jsem měla uložený věci a vytáhla jsem si červené krajkové šaty s černým lesklým páskem, pak jsem si šla umýt vlasy, které jsem si poté natočila, abych měla velké lokny, a jako po slední jsem se nalíčila, tentokrát jsem zvolila výraznější barvy. Musím uznat, že mi to slušelo, ještě jsem si vytáhla černé psaníčko a černé lodičky na vysokém podpatku. Teď už jen zbývalo čekat na Jerremyho, až přijede z práce. Čekala jsem přes hodinu a tak jsem mu zavolala abych zjistila, co se děje. ,,Ahoj Jerremy, nezapomněl jsi ?'' nejistě jsem se zeptala. ,,Sluníčko promiň, v práci máme frmol a tak to nestíhám, omlouvám se ti, měl jsem ti zavolat dřív.'' řekl sklíčeným hlasem. ,,To je v pořádku, tak já si tam zajdu sama ano ? Když tak tam přijď. Ať ti to uteče v práci.'' odpověděla jsem a stiskla jsem červené tlačítko. Vzala jsem si černý kabát, psaníčko a nakonec jsem si obula červené lodičky. Na padlo mě, že bych ještě mohla jet nakoupit, přeci jen, mam volných dvacet minut. Sedla jsem do auta a vyrazila jsem do velkého supermarketu, zaparkovala jsem v podzemním parkovišti. Vešla jsem do obchodu a do ruky jsem si vzala malý košík. Vzala jsem dvě lahve červeného vína a nějaké ovoce. Pak jsem to šla zaplatit, ještě jsem měla chvilku tak jsem skočila do Primarku podívat se na nějaký nový šaty. Vybrala jsem si jedny růžové šaty a ještě jsem si stihla vybrat tygrovanou podprsenku. Vše jsem zaplatila a šla jsem zpět do auta, nákup jsem dala do kufru a pak jsem vyrazila do restaurace.
*
,,Dobrý večer, mám tu rezervaci na jméno Parry.''
,,Dobrý večer, ano stůl číslo 22. Tudy prosím.'' řekla slečna a doprovodila mě ke stolu, který byl u velkého okna, kde jsem měla skvělí výhled ven. Na stůl mi také položila jídelní lístek. ,,Děkuji.'' Vybrala jsem si lososa se zeleninovou přílohou a k tomu bílé perlivé víno, ročník 1996. ,,Ahoj Alex,'' pozdravil mě Denis, majitel restaurace se kterým jsem se seznámila díky Jerremymu. ,,Ahoj Deni!'' Pozdravila jsem zpět a objala ho. ,,Tak co sis dala dneska ?'' zeptal se. ,,Hádej,'' zasmála jsem se a nadzvedla obočí. ,,Né, zase lososa ?''
,,Jo,'' odpověděla jsem. ,,Moc ti to sluší ,'' prohodil Denis v krátkém tichu. Poděkovala jsem a trochu jsem zčervenala. ,,Tady je vaše objednávka,'' řekl čišník a talíř položil přede mě, i s lahví vína. ,,Prosím, doneste ještě jednu skleničku,'' poznamenala jsem. Po chvíli donesl druhou skleničku, kterou položil před Denise. Usmál se na mě i na čišníka. ,,Kde máš Jeremyho ?'' zvědavě se zeptal. ,, Prý musí být v práci, ale možná přijde....Snad.'' řekla jsem smutným hlasem. ,,Líbí se ti viď ?''
Zpozorněla jsem a nahodila jsem svůj výraz jako že nechápu o čem mluví. ,,No, to ne, jen prostě...Hodně mi pomohl, je to můj hodně dobrý kamarád a mam ho ráda.''
,,Tak to jo, určitě prožíváš hrozný období.'' ,,No, ale přejděme k něčemu veselejšímu.''zasmála jsem se a on se mnou.
*
(Z pohledu Zayna):
Chodil jsem venku sem a tam, pozoroval jsem zamilované páry, jak si užívají krásného, teplého večera. Šel jednou luxusní čtvrtí v Londýně, kde byly restaurace a značkové obchody, ve všech restauracích bylo plno. Zastavil jsem se naproti jedné restauraci, která byla takřka poloprázdná. Opřel jsem se lokty o parapet jednoho z ochodů a pozoroval jsem okolí. Po nekonečném koukání do prázdna jsem se zakoukal dovnitř poloprázdné restaurace a... Viděl jsem ji, nemohl jsem tomu uvěřit, ale ano, seděla přímo naproti mně, byla o kus dál, ale byla to ona, nezdálo se mi to. Chtělo se mi brečet. Ne kvůli tomu, že tam sedí s nějakým chlápkem, ale proto, že jsem ji viděl šťastnou, že jsem viděl její dokonalý úsměv. Bylo to, jako by mě zasáhl blesk z čistého nebe, byl to jakýsi blesk obrovského štěstí a úlevy.Nemohl jsem tomu uvěřit, až když jsem se štípl do ruky jsem si uvědomil, že to není žádná moje chtěná vidina, ale skutečnost. Vypadala skvěle jako vždy. Ne... Vypadala ještě líp než předtím. Přešel jsem silnici, abych ji viděl ještě lépe. Šel jsem až k tomu oknu, u kterého seděla.
(Z pohledu Alex):
Pobaveně jsem odvrátila pohled od Denise a koukal jsem ven, viděla jsem obrys nějakého vysokého muže, který stál naproti mně. Mysl mi říkala, že nemam odvracet pohled, a tak jsem pořádně zaostřila očima. Stál tam...Stál tam Liam a pomalu pokládal ruku na sklo. Byl tak blízko. Cítila jsem, jak se mi vlhčí oči. Koukala jsem na něho s pootevřenou pusou, po chvíli jsem se zvedla ze židle a pomalu jsem položila mojí ruku na sklo, tam kde jí měl položenou on.
_________
Pfůů, už 14, díl, ještě mam předepsaný dva...Ani nevím jak bych ale měla pokračovat dál :/ :D, nějaký návrhy ? :) Děkuju všem za VOTES a KOMENTY ! Moc si toho vážím ! :) Snad vás nějak nezklamu.
