HEARTBREAKER || 5SOS (+1D)

1. Prolog

Moje mladší sestra měla jednou v divadle vystoupení. Bylo jen pro školu a já tam nemohla jít, jelikož jsem už studovala na střední škole a ne na základní, jako ona. Přesto jsem na ní venku počkala, abych jí alespoň trochu příjemně překvapila.

A dalo by se říct, že jsem byla v tu nesprávnou dobu na nesprávném místě. Nebo to snad bylo naopak?

Teprve patnáctiletý blonďáček naštvaně práskl dveřmi od auta a pochodoval směrem k základní škole sv. Viktora, neboť mu bylo nakázáno, aby vyzvedl svého nevlastního bratra, kterého z hlouby duše nesnášel. Byl rozmazlený, drzý, neposlouchal a... celkově to bylo dítě Satanovo. Navíc se ještě pohádal s otcem, který mu slíbil k šestnáctinám kytaru a nakonec mu s falešnou lítostí oznámil, že za ty známky co dostane za první ročník na střední škole, žádná kytara nebude.

Naštvaně odkopl kamínek a měl co dělat, aby se vzteky nerozbrečel. No tak, Nialle. Přece nebudeš bulet jako malý prcek, už jsi skoro dospělej, ne? Zatřepal hlavou a porozhlédl se po plácku před základní školou. Měl namířeno rovnou na jeho oblíbené místo - betonovou zídku. K jeho překvapení už ale byla obsazena tmavovlasou a baculatou dívkou. Ležérně se o ní opírala, poklepávala netrpělivě jednou nohou a každou chvíli kontrolovala velké bílé hodinky na ruce. Vlasy měla spletené do dvou rozcuchaných copánků a její oblečení připomínalo diskotéku devadesátých let. Byla taková svá, což Nialla na ní okamžitě upoutalo.

"Ahoj," houkne plaše k dívce a opře se o zídku o kus dál. Holka se podívá jeho směrem a když jí dojde, že pozdravil jí, uculí se.

"Čauky mňauky," pozdraví zvesela. Měla v sobě něco pozitivního, něco nevinně veselého, co ho zaujalo. Usmál se.

"Taky čekáš na mladšího sourozence?" zeptal se po chvíli trapného ticha. Dívka se uchechtla.

"Jo, vlastně jo," přikývla. Nic dalšího neříkala, což ho mírně zneklidnilo. Asi se nechce bavit, proběhlo mu hlavou.

"Ty chodíš na West Wood, co?" zeptá se tmavovláska. Niall pozvedne jedno obočí a skoro si úlevně oddychne, že z tohohle setkání nevzešlo nic trapného.

"Jojo, chodím. Ty taky? Myslím, že jsem tě tam ještě nepotkal," zamračí se blonďák při přemýšlení. Znovu si důkladně prohlédne brunetku, která ho sledovala s pobaveným úsměvem.

"Máme společnou chemii, matematiku, počítače, výtvarku a občas i tělocvik, když chybí učitel," vysvětlí okamžitě dívka, ale hned na to se s červenými tvářemi zadívá do země. Došlo jí, že když to na něj takhle vybalila, akorát si Niall pomyslí, že ho sleduje. Což si přesně pomyslel.

"Ehm... nikdy jsem si tě ve třídě nevšiml," pokrčí omluvně rameny.

"To je v pohodě, jsem spíš šedá myš," ušklíbne se tmavovláska. Niall chvíli nic neříká, ale náhle nadšeně vyjekne, až sebou dívka polekaně škubne.

"Ty jsi Agnes! Agnes Montéz, že jo?"

"Jé, ty sis vzpomněl?" pozvedne jeden koutek rtů nahoru dívka. Chlapec potěšeně pokývá a zrovna si potřetí pogratuluje ve své hlavě, jak je dobrý, že si vzpomněl.

"Tvoje jméno se jen tak nezapomíná. Navíc myslím, že jsme spolu jednou měli referát," zamyslí se po chvíli. Agnes pobaveně přikývne.

"O můj bože, já s tebou měl referát, ale nevím kdo jsi? Měl bych se fakt stydět," zatváří se nevěřícně blonďák, což dívku pobaví ještě víc.

"Celou dobu jsi hrál Angry Birds. Když ti pak nešlo jedno kolo, tak jsi se tak vztekal, že jsem se tě fakt bála," připustí se smíchem Agnes. Niall se taky rozesměje. Atmosféra se najednou změní o 180 stupňů a oba dva si začnou povídat tak záživně, že si ani neuvědomí dvou menších dětí, stojících nechápavě před nimi.

"Můj brácha a tvoje ségra? Hnus," nahne se Max ke Kristen, sestře Agnes. Drobná blondýnka to sledovala s ne o moc menší nechutí jako Max.

"Tak to jim asi raději ani nebudeme říkat, že spolu chodíme, co?" ušklíbne se na něj. Ten vážně přikývne, a dramaticky si odkašle, aby tak upoutal pozornost těch dvou.

"Uh, vy už jste tady?" vyjekne zmateně Niall a podívá se na mobil. No vážně, hodina uběhla jako nic.

"Jaké bylo divadlo?" vypálí okamžitě Agnes na svojí mladší sestřičku. Ta se zazubí a zvedne jeden palec nahoru ve znamení, že dobrý.

"Tak ahoj, Nialle," mávne neurčitě Agnes na blonďáka, snažíc se z Kristen vypáčit víc informací.

"Ahoj. Ve škole!" křikne za ní ještě Niall. Agnes klopýtne a překvapeně se po něm podívá, čímž způsobí jeho pobavený škleb. To znamená, že se z nich teď stali kamarádi? Vždyť on byl - i přesto, že to byl teprve prvák - naprostá hvězda ve škole, každá holka ho chtěla, každý kluk se na něj díval s jakousi zvláštní úctou. Byl to miláček všech, hotový andílek. Měl neuvěřitelný smysl pro humor, díky kterému si každého získal. A ona? Jediné, co na sobě měla ráda, byli vlasy. Zbytek nenáviděla. Opuchlý obličej, obyčejně hnědé oči, křivé zuby a hlavně ta postava. Jednou, když si chtěla koupit roztomilé letní šatičky a optala se prodavačky, zdali nemají větší číslo, ta jí s úšklebkem řekla, že větší se už nevyrábí. Byla nikdo. A on byl někdo. Opravdu z nich mohou být kamarádi?

Ano. Stali se z nás nejlepší kamarádi. Od té chvilky na zídce se něco změnilo a kdykoliv jsem vešla ve škole do nějaké místnosti, lidé mě nepomlouvali. Zdravili mě. Bavili se se mnou. To vše jen díky němu. Každý už ignoroval fakt, že jsem jen ta tlustá tichá holka. Nikomu to nevadilo, zapadla jsem mezi ty nejlepší. Ten následující čas na střední byli jako pohádka, rozhodně nejlepší období mého života.

Mohla jsem mu vylít své srdce, mohla jsem u něj probrečet celou noc kvůli nějakému klukovi, dokonce jsem ho mohla zatáhnout na nákupy, a on neprotestoval. Nikdy neprotestoval. Byl tu pro mě, já pro něj. Jako bratr a sestra. Možná snad i něco víc.

Vím, že on ke mě cítil jen sourozenecké city, ale já ne. Od prvního okamžiku kdy jsem ho viděla, jsem věděla, že to je něco jiného. Pamatuji si ten den přesně. První rok na střední a my měli sraz v aule, kde nás čekal proslov od ředitele školy. Kráčela jsem chodbou a on naproti mě. Už si za první den stihl udělat kamarády, kteří jakoby předvídali, že jednou bude oblíbený a tak se na něj hned nalepili. Měl obyčejné černé tepláky a zelené tričko, zdůrazňující fakt, že je to Ir. Jako my všichni, samozřejmě. Ale u něj to bylo něco jiného. Vypadal tak... božsky.

Celý rok a půl našeho kamarádství jsem do něj byla zamilovaná, snášela holky, co se mu připletly do cesty, snažila se přetrpět mé vztahy, které se okamžitě rozpadli, protože kdo by to vydržel s takovou bečkou jako já, že?

Než jsem nastoupila do druhého pololetí třetího ročníku, matka mi sdělila, že se stěhujeme. Do Manchesteru. Našla si přítele a tak se k němu nastěhujeme, čímž opustíme nejen babičku s dědou, kteří zůstávají v Mullingaru, ale já budu nucena opustit svůj milovaný domov, školu, přátelé, celý život a hlavně... Nialla. Nejhorší na tom všem je, že jsem měla celé vánoční prázdniny abych mu to sdělila, ale nevěděla jsem jak. Přinutila jsem ho jít do x-factoru a nakonec jsem prostě jen nenastoupila do školy. Zbaběle jsem mu neodpovídala na smsky, ani na volání. Nesnáším loučení. Už co nás opustil můj otec, nenávidím loučení tak moc, že se raději neloučím vůbec.