HEARTBREAKER || 5SOS (+1D)

18. Ne, to neřekl.

Tak nějak jsem měla pocit, že můj mozek je extrémně vyšťavený, já jsem vyšťavená a potřebuji drink. Nebo alespoň čokoládu. Nejlépe obojí, samozřejmě. Zatím jsme absolvovali jen jeden týden, kdy jsme do školy museli chodit v slušných věcech, usmívat se na porotu, odříkávat všechno učivo jako básničku a odprezentovat všechny prezentace a seminární práce na jedničku. Minimálně na jedničku. Naše střední škola se mohla pyšnit nejen výborným prospěchem všech žáků, širokým výběrem sportů a koníčků, které excelovali po celé Anglii, ale i faktem, že je to celkově nejlepší střední škola v Manchesteru a okolí. Upřímně, na to, jak byla tahle škola prestižní mi je divné, že se tu stále nezavedla školní uniforma.

"Cos dostala z ekonomie?" zamračí se Liz při přečtení svého vycházejícího listu ze společenských věd a obecné nauky. Zahledím se na svůj a vyhledám potřebné políčko mezi pěti různými předměty, z kterých se skládala jedna část maturity.

"Eh, trojku. Pitomej Montreher, zkazí mi tím akorát průměr na vejšku," zabručím a zhluboka se nadechnu.

"Já mám čtyřku," odpoví s ne o moc větším nadšením Lizzie. Ekonomie, práva, dějiny, zeměpis a biologie. Má pětka, jak tomu tady u nás říkáme. Liz měla výběr podobný, jen místo práva měla chemii a místo dějin si dala matematiku, jelikož jí tyhle divný a mě nicneříkající obory baví. Možná jsem si ale na začátku čtvrtého ročníku také měla vybrat jiný předměty. Alespoň místo práva si dát informační teologii, nebo občanskou nauku. Protože práva? Hnus největší. A představa, že něco podobného budu za pár měsíců studovat i na vysoké škole, haha, to teda nevím.

"Půjdeš ke mě? Můžeme se učit literaturu," nabídne mi blondýnka a přitom pohodí svými krásnými vlasy na jedno rameno. Oh, literatura. Tohle další peklo nás čeká zítra. Jak ústní, tak písemné.

"Promiň, musím si ještě něco oběhnout," odmítnu její nabídku. Liz chápavě přikývne a s tím, že si večer ještě zavoláme ohledně té literatury, zmizí ve svém nablýskaném autíčku. Já si také vlezu do toho svého, které už tak krásně nevypadalo a rozjedu se směr město. Dostala jsem spontánní nápad, který musím využít dokud mám v sobě odvahu. Po prokličkování městem jsem se po půl hodině dostala do cíle, respektive na jedno z menších náměstí. Auto jsem musela ke své smůle zaparkovat na placeném parkovišti, ale těch pár centů mě nejspíš nezruinuje. Uhladila jsem lem své černé elegantní sukně, upravila si béžové sáčko a se vztyčenou hlavou jsem se vydala k majestátní budově, kolem které se rozléhal menší kampus a vysokoškolské koleje. Obrovský nápis pověšený na plotě hlásil Pondělí a Úterý přijímací zkoušky na vysokoškolské obory. Popřála jsem sama sobě hodně štěstí a vyrazila vstříc goticky vyhlížející budově.

Nemyslím, že by můj pohovor dopadl nějak katastrofálně, vlastně ne, mám z toho dobrý pocit. Ale ještě to nikomu nebudu říkat, už jen z principu. Se spokojeným pocitem v mé hlavě jsem se rozhodla se odměnit tou nejlepší kávou. Zamířila jsem do jedné z postranních uliček Manchesterské staré strany, kde se dali objevit jak staré domy v pravém Anglickém stylu, ale i spousta zajímavých krámků a uměleckých kavárniček. Tuhle jsem kdysi objevila s Kristen a měla v plánu sem vzít i Liz, ale když jsem se dozvěděla, že má alergii na kočky, rychle jsem svůj návrh zamítla. Nevím totiž, jak by se jí zamlouvala představa, že po celé kavárně si volně pobíhá kolem deseti koček.

Zatlačila jsem do starých francouzských dveří a se zacinkáním zvonku vlezla dovnitř. Pozdravila jsem a zalezla si do své oblíbené části kavárničky, tedy dozadu, kde se na zemi povalovalo pár polštářů, stáli tam malé stolečky, u nichž se sedělo na zemi a panovalo tam útulné přítmí.