Oh my Josh! I am so Dun!!2

Jsi anděl.

Nějakým zázrakem jsem se probudil u sebe doma v posteli, jak jsem sakra našel svůj dům.? Bolest hlavy neustala a opět jsem spadl na zem. Slyšel jsem běžící kroky k mé ložnici. Někdo je v mém domě? Dveře se otevřely a mé srdce se zastavilo. Tekly mi slzy po tváři a já nevěděl, jestli to není jen přelud.
"Jsi v pořádku?" nedokázal jsem odpovědět, jen jsem dál brečel, modrovlasý kluk si přisedl ke mně na zem.
"Tylere, tohle jsem prostě neměl..zmizet a neukázat se skoro čtyři dny...byl jsem naštvaný, ale to mě neomlouvá..je mi to strašně líto, nechci o tebe přijít, miluju tě.." spustil se zlomeným tónem hlasu. Ihned jsem mu vlezl do objetí, ve kterém jsme zůstali asi pět minut.
"Byl, jsi a budeš můj anděl, moje všechno Joshi, ale slíbili jsme si, že jeden bez druhého se od sebe nehneme. Ja vím, asi jsem to s tou žárlivostí přehnal. Každý den jsem na to myslel. Jen mi řekni, že už ten slib neporušíš.." svíral jsem jeho ruce a hleděl mu do skleněných očí.
"Ani ho nechci porušit.." opět se rozbrečel. Jenže já byl šťastný, je tu se mnou a přišel, když jsem ho nejvíce potřeboval. Lehli jsme si do postele a těsně u sebe po náročném večeru spali. Po dlouhé době jsem usínal s úsměvem na tváři a v objetí.

Z pohledu Joshe:

Odešel jsem. Prostě jsem třískl dveřmi a odešel. Chlad mnou projel celým tělem, byl jsem sám, teda...ne úplně sám. Byl tu a poroučel mi, ať se nevracím, nesměl jsem. Byl silnější než kdy dřív a přebral nad mým tělem kontrolu, stíny mě uprostřed temna přivázaly a já se musel nechat vést. Jen jsem sledoval skrze temné oči svět, který svou přítomností ničil. Neustálou bolest a bezmoc jsem prožíval tři dny v kuse. Zamířil k baru kde mě naposledy otrávil, je mi jasné co má v plánu. Přisedl si k nějakému klukovi, který tu už nějaký ten čas pobyl, byl naprosto beze smyslu a začal mluvit o tom, že ho někdo opustil. Nerozpoznal jsem jeho tvář, byla rozmazaná, ale ten hlas mi přišel povědomý. Zaměřil jsem se na něj a snažil se si vzpomenout, bože, to je Tyler! Vzpíral jsem se černým rukám a utíkal za ním, když vycházel z baru na vzduch. Byl hodně smutný, popadl jsem ho a dovlekl domů. Musel jsem se usmát, když jsem viděl u něho na posteli mou mikinu s Alienem. Moje nejoblíbenější. Uložil jsem ho do postele a zahrabal do peřin. Připomnělo mi to staré časy kdy jsem musel spát ve vedlejším pokoji nebo na gauči a já ho každý večer hlídal.
Spokojeně jsem odešel na své místo na gauči. Buď bude na mě ráno křičet a pak se se mnou nebude bavit nebo bude šťastný, že jsem zpátky. Obě možnosti jsou reálné a pravděpodobné.

Hned brzy ráno jsem slyšel ránu z jeho pokoje. Je vzhůru? Ihned jsem šel k pokoji a otevřel dveře. Díval se na mě se slzami v očích, nepoznal jsem, jestli je šťastný nebo naštvaný.
"Jsi v pořádku?" zeptal jsem se, ale nebyl schopný odpovědět. Sedl jsem si k němu na zem a začal se omlouvat, jak za sebe tak i za Jima. Objali jsme se a brečeli, trhalo mi to srdce, ale byl jsem s ním. Konečně.
"Jen mi řekni, že už ten slib neporušíš.." zakončil Tyjo svůj dlouhý proslov a omluvu.
"Ani ho nechci porušit" já ne, ale Jim ano. Snaží se nás odloučit a málem se mu to povedlo.

Předposlední část. Tak co NS to říkáte?