Oh my Josh! I am so Dun!!2

"Sladké sny"

Josh spal jako zabitej a nebylo možné ho nijak probudit, což jsem ani nechtěl, když celou noc zůstal vzhůru v lese. Něco ho k tomu přinutilo, proč by jinak běžel za mnou a křičel mé jméno na lesy? Všechno je to divné, od té doby co ho znám jsem šťastnější, ale vyděšenější. Ano, přemýšlel jsem, že bych na pár dní někam odjel a asi to i udělám, na 3 dny pojedu za známými, on to tu zvládne. Chci zkusit, jaký by to bylo bez něj..
Po hodině jsem měl všechno potřebné a vyrazil na cestu do vesničky hned za městem, kde žije má rodina. Joshovi jsem zanechal vzkaz, že se brzy vrátím a pak už se za mnou jen prášila silnice.
"Tylere! Vítej u nás!" přivítala mě má matka Kelly.
"Ahoooj!" křičeli Jay, Zack a Madison. Moji drazí sourozenci.
"Rád vás všechny vidím. Chyběli jste mi"
"To my víme. Tak jak si žiješ?" zeptal se přicházející táta, Chris.
"Je ahoj. Jo dobře"
"Pořád bydlíš sám?"
"Ne, nebydlím sám."
"Tak kde jí máš??" zeptala se Madison a koukala za mě.
"Koho myslíš?"
"No tu, s kterou bydlíš"
"Já nemám přítelkyni Madison" odpověděl jsem pobaveně.
"S kým teda bydlíš" zapojila se Mamka do debaty.
"S kamarádem"
"Dobře no, čekali jsme, že máš svou životní lásku. A proč tu není?"
"Byl unavený z práce. Někdy ho přivezu"
Musel jsem ji zalhat, přece ji neřeknu, že je unavený z toho, že ho pronásleduje "osoba", kterou nikdo nevidí. Bych jel hned do Bohnic. Zbytek dne jsme pomáhali mamce na zahradě a večer nás čekalo hraní stolních her. Cítil jsem se uvolněný a šťastný, jenže něco ve mně pořád chybělo.

Z pohledu Joshe:

Upřímně? Radši bych se neprobudil. Hned jak jsem vstal byl dům prázdný pouze s jedním vzkazem, že odjel na pár dní pryč. Po přečtení se ve mně něco zlomilo. Byly 3 hodiny odpoledne a celý den jsem strávil nad lístečkem. Čas ubíhal hrozně pomalu a bylo to utrpení, bez něj, on dával do mého života to světlo. Bez něj bylo chladno a tma, která mě pohlcovala. Chodil jsem po domě z kuchyně do ložnice a zpátky.
Pojď za mnou, já tě... Neopustím.. Pojď
"Zrovna ty, od koho chci pokoj!"
Nemůžeš mi zazlívat, že jsem pořád s tebou, když ostatní utíkají... Bojí se tě.
"Bojí se tebe! Ne mě!"
Po schodech nahoru..kam výtah nedojede.. Tam kam většina nemůže..
Střecha, jasný, že myslel střechu.. Neváhal jsem a vydal se do nejbližšího věžáku až nahoru. A teď tu stojím na kraji a rozhlížím se po okolí, ten nádherný výhled, studený vítr a světla svítící ve tmě. Je 23:54, počkám ještě 6 minut jak poručil. Pak stačí udělat jediný krok a má duše bude volná. Já to tu bez něho nezvládnu a teď když je pryč, není důvod tu zůstávat, hrozně mi chybí.. Proč mi to udělal?? Proč odjel? Je jasný, že mu vadí mé chování.. Mám rád ten jeho starostlivý výraz, ale ještě radši ten upřímný smích. 23:56, ještě chvilka a budu šťastný, nebude mi rozkazovat..