WIN or LOST?

Zpět za Davidem?

     Přijeli jsme na stadion a já jsem se namohla dočkat až budu stát u střídaček a dívat se na ty úžasné hokejisty. Ondra mě dovedl ke střídačkám a řekl ať si sednu a počkám na něj. Seděla jsem na lavičce a najednou jsem uslyšela hlas. Byl to Joel Armia.

"Ahoj, co tu děláš?" řekl a mile se na mě usmál.

"Ahoj, já jsem tady s Ondrou Pavelcem." odpověděla jsem mu mile a usmála jsem se na něj. Hned na to jsem uslyšela, pro mě už známý hlas, Ondry.

"Hele Joele, nemáš náhodou trénovat?" řekl žárlivě, ale myslel to jen jako vtip.

"No jóó jistě, omlouvám se pane Pavelec." řekl a s úsměvěm odešel na led. S Ondrou jsme se začali smát.

"Ale byl milej" řekla jsem Ondrovi a ten na mě hodil ten nejroztomilejší a nejžárlivější pohled a oba jsme se začali opět smát. Postupně jsem se začala seznamovat s hokejisty Winnipegu a s Ondrovými kamarády. Trénink se už chýlil ke konci a já po tréninku jsem šla čekat Ondru do jeho auta. Po chvilce přemýšlení jsem si uvědomila, že bych se měla ozvat Davidovi. Váhala jsem a držela jsem svůj mobil v ruce a říkala jsem si jestli to mám udělat a nebo ne. Nakonec jsem se tedy rozhodla, že mu zavolám.

Píp, píp, píp "Ahoj" řekl David a já jsem byla jako v euforii když jsem konečně slyšela jeho hlas.

"Ahoj Davide, neruším tě?" zeptala jsem se ho co nejvíce mile.

"Ani ne, co potřebuješ?" odpověděl docela chladně.

"No..já jsme se jen chtěla zeptat jak se máš?" řekla jsem a smutek mi opět začal zaplňovat hlavu. Pomalu jsem cítila i slzy v očích, ale nemohla jsem brečet.

"Jo jde to, docela, co ty?" řekl a jeho hlas se začal pomalu měnit do toho milého hlasu, který na Davidovi znám.

"Jo dobrý..." řekla jsem a usmála jsem se tak aby to slyšel.."...stýská se mi Davide" ani nevím proč jsem to řekla, ale stalo se to. Zaskočilo ho to, protože bylo chvilku ticho.

"Aha, no..upřímně..mě taky"vykoktal ze sebe a já jsem se začala cítit šťastně, že mě má David pořád rád.

"Chtěla bych tě zase vidět a přijet" opět nechápu proč jsem to řekla když jsem teď s Ondrou, ale po Davidovi se mi tak neuvěřitelně stýskalo a chtěla jsem ho strašně moc vidět.

"Aha, no...dobře...a kdy přijedeš?" řekl nejistým hlasem, ale vycítila jsem v něm i nadšení.

"No já ještě nevím, ale podívám se po letence" řekla jsem a štěstím jsem se usmála. Z povzdálí jsem zahlédla Ondru jak šel k autu ve kterém jsem seděla.

"Dobře teda, tak pak se ozvi....Ahoj." řekl a zavěsil. Ani jsem mu nestihla říct ahoj. Hned jak jsme s Ondrou přijeli k němu šla jsem na notebook a našla si letenky do Bostonu. Letadlo letělo buď za 12 hodin nebo za 2 dny. Hned jsem zavolala Davidovi a řekl, že je mu to jedno a že mám přijet kdy chci. No a teď přišla ta část kdy jsem to musela říct Ondrovi, že chci zase navštívit Davida.

"Ondroo?" řekla jsem idiotským tonem v hlasu a Ondra se usmál.

"Anooo?" řekl podobně blbým tonem a já jsem si začala být nejistá. Nevěděla jsem jak na to zareaguje a popravdě jsem se docela bála že se pohádáme nebo dokonce rozejdeme.

"Víš..no...já bych chtěla...chtěla bych zase na chvíli letět do Bostonu za Davidem" řekla jsem a znejistila jsem ještě víc, když jsem viděla Ondrův zkleslý výraz.

"Aha..no dobře, a kdy?" zeptal se smutně.

"No, letadlo mi letí za 12 hodin. Ještě jsem si letenku nekoupila, ale opravdu bych ho chtěla zase vidět." přišla jsem k Ondrovi blíž a položila jsem mu ruce na jeho hruď.

"Aha, no dobře...nebudu ti bránit." řekl, usmál se, dal mi pusu na čelo a odešel do koupelny. Byla jsem strašně moc ráda že jsme se nijak nepohádali a hned jsem si utíkala rezervovat letenku, a pomalu jsem si začala balit věci.