WIN or LOST?

Jsem ve Winnipegu. Zase!

      Sedím v taxi, který mě veze na letiště a řekla jsem si, že bych měla zavolat Ondrovi jestli můžu přijet. Nechtěla jsem aby podle hlasu poznal že jsem plakala a tak jsem se párkrát zhluboka nadechla a vydechla. Když už jsem byla aspoň trošku uklidněná, vzala jsem do ruky mobil a vytočila jsem Ondrovo číslo.

píp píp píp "Ahoj Teri" ozval se Ondrův hlas a já jsem se usmála, protože jsem byla ráda, že ho slyším.

"Ahoj Ondro, mám takovou otázečku" řekla jsem mile.

"Anoo?" řekl trošku nejistě.

"Myslíš, že bych mohla znovu přijet? Letadlo mi letí zítra." řekla jsem a čekala jsem co mi na to odpoví.

"Jasně, samozřejmě že můžeš přijet. Budu jen rád" měla jsem radost, že Ondrovi nevadí když přijedu a že je za to i rád.

"Tak dobře, moc se na tebe těším" řekla jsem mu a usmála jsem se, tak aby to slyšel.

"Já taky, jo ale já jsem teď ve Philadelphii, hrajeme tady zápas, a přijedu až pozítří ráno" řekl a já si uvědomila že nenám klíče od jeho bytu a že se nemám jak dostat dovnitř.

"Aha, no tak já půjdu do hotelu." řekla jsem nenadšeně.

"Néé, to ne!..." řekl rychle "...můj soused má od mého bytu klíče. Víš kde bydlím, takže až tam budeš jen zaklepeš na dveře naproti, otevře ti a ty mu řekneš, že jdeš ke mě, že jsi moje přítelkyně a on ti ty klíče dá. Neboj hned mu zavolám aby věděl." řekl mile.

"Dobře Ondro, děkuju ti moc...miluji tě" řekla jsem, sice jsem trochu zaváhala, ale nakonec jsem to řekla.

"Já tebe taky, až budeš u mě, zavolej mi..papa" řekl.

"Dobře, pa" řekla jsem a zavěsila. Už jsem občas zahlédla nějaké to letadlo z okínka taxíku jak letí nízko a to byl signál, že už jsme skoro na letišti. Řidič taxi mi zastavil před hlavním vchodem na letiště a z kufru auta mi vyndal můj kufr. Zaplatila jsem mu a poděkovala jsem. Naštěstí byl milý a ne jak většina taxikářů, chladní a ani se neusmějí a pořád nadávají na auta, které jedou před něma. Do odletu mi zbývá 12 hodin. Byl večer a já jsem byla hodně unavená od toho breku a chtělo se mi strašně moc spát. Sedla jsem si tam na sedačky. Chvíli jsem byla na mobilu a za chvíli jsem usnula. Ráno jsem se vzbudila kolem 6té hodiny a letadlo mi letělo za 4 hodiny. Byla jsem ráda ,že jsem dobře spala a že mě nic nerušilo a nebudilo. O svůj kufr jsem se nebála, protože na letišti jsou kamery a nikdo by se mi ho neodvážil vzít. Zašla jsem si na záchod, vyčistila jsem si pleť a šla jsem si koupit nějakou snídani. Nasnídala jsem se a už jsem se šla odbavit. Letadlo mi letělo už za hodinku a já jsem se už nemohla dočkat až konečně uvidím Ondru. Snad jediného opravdového přítele, který mi ještě zbyl. Konečně jsem už mohla nastoupit do letadla.Po cestě jsem jen přemýšlela nad Davidem a nad Ondrou. Možná by bylo lepší, kdyby se mnou to letadlo teď spadlo. I nad takouvouto věcí jsem začala přemýšlet. Naštěstí jsem za chvíli už byla ve Winnipegu. Vzala jsem si taxi a ten mě odvezl k obrovskému, už skoro mrakodrapu, kde měl Ondra byt. V této obrovské budově neměl byt jen tak někdo. Bydleli tam jen ti lidé, kteří mají na účtě docela dost peněz. Vyjela jsem výtahem do patra, ve kterém Ondra bydlel a šla jsem k jeho bytu. Naproti jeho vchodových dveří byly dveře toho souseda od kterého si mám vzít klíče. Zazvonila jsem a čekala jsem. Po chvilce se dveře otevřely a v nich stál docela pohledný, vysoký muž.

"Zdravím, já jsem přítelkyně Ondry Pavelce, měl vám volat ohledně klíčku od bytu." mluvila jsem samozřejmě anglicky a muž se na mě tak nějak divně podíval a řekl:

"Joo jasně, Teri že? Na, tady jsou klíče." řekl mile a usmíval se.

"Ano, děkuji" poděkovala jsem mu a už jsem byla skoro na odchodu.

"Jo! A mimochodem..já jsem Tyler." usmál se a podal mi ruku.

"Teri" taky jsem se usmála a ruku přijmula. Rozloučili jsme se a já jsem šla k Ondrovy do jeho bytu. Byla jsem docela unavená a tak jsem si šla dát sprchu a ani jsem si nevybalovala věci, zavolala jsem Ondrovi jak jsme se domluvili, lehla jsem si do postele a usnula jsem.