WIN or LOST?

Odejdi!!

     David mi dal pusu do vlasů a šel si pro svou snídani, kterou jsem udělala. Sedl si za mnou a pustil televizi.

"Je to výborné Teri. Si strašně šikovná." řekl a vypadalo to, že mu to opravdu moc chutná. Byla jsem ráda a položila jsem hlavu na jeho rameno. Když dojedl, odnesl nádobý do myčky a šel do jeho ložnice. Seděla jsem na gauči a pořád jsem se dívala na tu mou pořezanou ruku. V hlavě se mi odehrávaly vzpomínky na Ondru a na to jak si o mě dělal David starosti. Za chvíli se David vrátil z ložnice a měl na sobě sportovní oblečení, protože šel na trénink. Já pořád seděla na gauči, smutný, zamyšlený pohled a cítila jsem, že mám slzy v očích. Bylo mi najednou ze všeho smutno.

"Teri, nechceš jít se mnou na trénink? Aspoň bys na to nemyslela." řekl, ukázal na můj pořezaný prst a chytil mě za rameno.

"Já nevím." nepodívala jsem se na něj a pořád jsem se smutně dívala na svou ruku. Nebylo mi vůbec do smíchu a nic se mi nechtělo, ale na trénink bych s Davidem klidně šla.

"Tak pojď, jak říkám aspoň na to nebudeš myslet." podíval se na mě, usmál se a mrkl na mě.

"Dobře" konečně jsem se na něj podívala a taky jsem se na něj usmála. Šla jsem si obléct kalhoty, mikinu, bundu, obula jsem se a vyrazila jsem s Davidem na trénink. Na tréninku jsem celou dobu seděla na lavičce na střídačce a pozorovala jsem hokejisty Bostonu. Po zítří tady hrají zápas s Pittsburghem. Chtěla bych na ten zápas jít. Sindey Crosby je úžasný hokejista a chtěla bych ho vidět. A samozřejmě i ostatní hokejisty Pittsburghu. Nevadilo mi že jsem hodinu a půl seděla na lavičce. Chvíli jsem se dívala na Davida, chvíli na svou ruku a přemýšlela jsem o všem možném. Myslela jsem i na Ondru a taky se mi v hlavě přehrávala pořád dokola ta stejná myšlenka. Pořád něco cítím k Davidovi, ale teď chodím s Ondrou, bojím se toho, že když to zjistí David, tak ho ztratím, ale potom by se Ondra dozvěděl, že něco cítím k Davidovi a ztratila bych i Ondru. Tolik otázek jsem měla ve své hlavě. Najednou se všichni hráči rozjeli ke střídačce na které jsem seděla a já jsem věděla že už je konec. Procházeli kolem mě a zdravili jsme se. S Davidem Krejčím a s Chárou jsme se pozdravili normálně česky, jen teda Chára mě pozdravil slovenským  přízvukem. Poslední šel David a řekl mi ať jdu počkat k autu. Nijak jsem nespěchala a šla jsem pomalu. Měla jsem u sebe Davidovy klíčky od auta, odemkla jsem ho a posadila jsem se dovnitř. Čekala jsem tak 5 minut a už jsem zahlédla Davida. Odjeli jsme domů a jelikož u Davida nebylo nic k jídlu objednal pizzu. Svůj mobil jsem si položila na kuchyňskou linku a do skleničky jsem si nalila vodu, protože jsem měla žízeň. David se opřel o linku a ruku měl položenou hned vedle mého mobilu. Najednou mi cinkla zpráva a mobil se rozsvítil.

"Někdo ti napsal" řekl David a podíval se na můj mobil. Jenže v mobilu svítila zpráva od Ondry a stálo tam "Miluji tě"  Viděla jsem Davidův výraz v obličeji a šla jsem k němu a vzala jsem si mobil do ruky. Stiskla jsem tlačítko na odemykání a mobil se opět rozsvítil. Viděla jsem tu zprávu a hned jsem věděla proč se David tak tvářil. V okamžiku se mi nahrnuly slzy do očí a podívala jsem se na Davida. Ten se na mě ublíženě, naštvaně a nejvíc podezřívavě díval. Bylo mu jasné že ta zpráva je od Ondry Pavelce. Chtěl odejít a otočil se ke mě zády, ale já jsem ho chytla za ruku.

"Pusť mě" řekl a svou ruku vyškubl z té mé. Byl ke mě otočený zády, ale zůstal stát na místě.

"Davide..prosím...promiň." řekla jsem a v tu chvíli už jsem začala brečet.

"Tys nebyla u své kamarádky že?" řekl a pořád ke mě byl otočený zády. Já jsem vzlykala a utírala jsem si slzy, které mi tekly po tváři. Nic jsem neříkala, jen jsem vzlykala a brečela jsem, protože mi to bylo neuvěřitelně líto. Otočil se na mě a byl naštvaný.

"Nebyla že?" řekl jestě jednou a já jsem začala ještě více brečet a vzlykat. Po chvíli jsem jen zakroutila hlavou a dívala jsem se k zemi, protože jsem se mu nechtěla dívat do očí.

"Proč si mi lhala?" řekl klidným tónem v hlase, ale byl naštvaný a šlo vidět že ho to moc mrzí.

"Davide, promiň.." vzlykala jsem opravdu hodně "..já jsem...já jsem jen.." nevěděla jsem co říct a dívala jsem se na své palce u nohou. Nikdy jsem se snad necítila tak na dně jako teď. Věděla jsem že teď  Davida ztratím.

"Co!!?" David zvýšil hlas a já jsem se lekla a s pláčem jsem se sesunula k zemi.

"Tys byla u něj ve Winnipegu že?" zeptal se, ale stejně už odpověď věděl. Já jsem jen přikývla. Plakala jsem a když jsem otevřela oči, nic jsem přes slzy neviděla.

"Jasně..že mě to hned nenapadlo" zakroutil hlavou a silně bouchl do kuchyňské linky. Já jsem se lekla a to ve mě vyvolalo ještě větší pláč a taky jsem dostala trochu strach, ale doufala jsem že by mě David nedokázal ublížit.

"Promiň" pípla jsem tak že to nemohl skoro slyšet, ale slyšel. Podal mi z linky ubrousek, abych se do něj mohla vysmrkat a utřít si do něj slzy. Otočil se a šel do ložnice. V půlce se ale zastavil.

"Jeď za ním. Nebo jeď kam chceš, mě to je jedno, ale teď nechci abys tu se mnou byla." řekl a zavřel se v ložnici. Začala jsem už skoro hystericky brečet a začalo mi být špatně z toho vzlykání. To co mi David řekl jsem chápala. Ztratila jsem toho nejlepšího přítele a teď mě David nechce vidět. Ublížila jsem mu, strašně moc. Vzala jsem do ruky mobil a rezervovala jsem si letenku do Winnipegu. Jenže jsem se musela znovu zbalit a kufr jsem měla u Davida v ložnici. Letadlo mi letí zítra. Nevím kde budu do té doby, ale tady nebudu. Odejdu. Poslechnu Davida a odejdu. Pomalu jsem vstala a viděla jsem rozmazaně kvůli slzám, které jsem měla pořád v očích. Můj pláč neustával. Šla jsem pomalu ke dveřím ložnice. Dveře od ložnice se otevřely a v nich stál David.

"Zbal si věci" řekl a tentokrát odešel do koupelny." můj pláč neustával a já jsem šla do Davidovi ložnice. Zbalila jsem si věci a šla jsem ke dveřím a chtěla jsem si obout boty. Otevřeli se dveře od kopelny a viděla jsem Davida. Byl smutný a naštvaný zároveň. Dívala jsem se na něj a věděla jsem že jsem ztratila toho nejlepšího přítele.

"Ahoj" řekl chladně a šel opět do ložnice. Bouchl dveřma a já jsem jen stála na chodbě a čekala jsem na taxi. Teď jsem byla opravdu na samém dně!