Vražedkyně z Mirkwoodu

Malé komplikace

Levara konečně odešla. Asi pro bylinky nebo se vyspat. Neúnavně jí hlídala a ošetřovala, takže Serena neměla moc svobody. Připadala si jako otrok.
Vykradla se ven, rovnou do stájí. Stín byl rád, že ji vidí. Hlasitě zaržál a hrábl kopytem. Šťouchl jí čumákem, když k němu přistoupila v jeho stání. „To víš, že nejdu s prázdnou," uculila se a dala mu jablko. Rozkousal ho jako nic.
Serena hřebce osedlala a vyvedla ho před stáje. Naposled zkontrolovala sedlové popruhy a skromné zásoby jídla a vody a vyhoupla se na koně. Vyklusali z bran, kde je stráže bez jakýchkoliv otázek pustili. Věděla, že má jet na západ, aby prozkoumala skřetí ležení. Musela už něco dělat, jinak by se ukousala nudou.

Netrvalo to dlouho. Nejdřív je slyšela, protože se nijak netajili se svojí přítomností. Pak je cítila. Chtělo se jí zvracet. Nikdy nedokázala pochopit, jak může něco tak strašně smrdět. Stína nechala u vyšší jedle a pokračovala po svých v přítmí stromů. Na mýtině ležel malý tábor s koženými stany a obrovským ohništěm. Skřetů nebylo moc. Možná tak dvacet nebo třicet a nebyli ani pořádně ozbrojení. Vrci byli uprostřed a líně se povalovali a okusovaly poházené kosti. Předvoj, napadlo Serenu. Nebo se rozdělili na části a čekají na signál k útoku, hloubala dál. Ozvalo se křupnutí přímo za jejími zády. Rychle se zvedla, ale bylo pozdě. Čepel meče jí přejela po předloktí. To už ale její dýka našla skřetův krk. Naposled ještě hlasitě vyjekl, než z něho vyprchal všechen život. Serena zapískala, aniž by se ohlédla, běžela k vysoké jedli. Bylo jí jasné, že tábor je zalarmován a že ji budou pronásledovat. Stín k ní přiběhl prudkým cvalem, nechal ji naskočit a automaticky se vracel k elfskému království. Serena si stačila utrhnout kus kazajky, kterým si ovázala zápěstí.
Cesta byla vyčerpávající a Serenu přepadali křeče v hrudi a v nohou, ale Stín se vždy přizpůsobil. Jako by vycítil její bolest. Skřeti je nedohnali, za což Serena mohla děkovat všem svatým.

Brána se hlasitě otevřela. Serena slezla ze Stína a předala ho Clericovi - jedinému podkonímu, který se hřebce nebál. Běžela do paláce přímo do trůnního sálu. Král zde nebyl. Pokračovala tedy do jeho komnat. Stráže ji propustili s mírným neklidem v očích. Dívka si toho nevšímala a vešla do Thranduilových komnat s hrdě vztyčenou bradou. Zastavila se až u stolu, kde král se zaujetím sledoval velkou mapu Mirkwoodu. Vzhlédl k ní. Jakoby si jí všiml až teď. Serena už chtěla něco říct, ale on k ní přistoupil jedním rázným krokem. Serena couvla. Nemá ráda kohokoliv takhle blízko. Nepomohlo to, král se nezastavil. S kamenným výrazem jí donutil ustoupit až ke zdi a teprve potom spustil: „Kdo ti dovolil opustit ošetřovnu?"

Nechápavě odpověděla: „Nikdo. Chtěl jste prozkoumat skřetí ležení..."
„Ano, ale řekl jsem, že pošlu někoho jiného!" přerušil jí ostře.
„Není to jedno?" ušklíbla se.
Hypnotizoval jí očima. Šel z něho strach. „Ne! Řekl jsem že ty tam nepujdeš, dokud se neuzdravíš!"
„Není to fuk? Dyť jsem jen váš poskok, ne? Tak proč vám na tom záleží?"
„Zachránila jsi mi syna," namítl.
„Jo, možná byste si ho měl hlídat sám!" zašklebila se.
Thranduilovi se pomalu vytrácela kůže z tváří až byly vidět svaly pod ní.
„Co to je?!" chytl jí za ruku a strhl z ní provizorní obvaz.
„No co by, krev. Mi normální lidé krvácíme, když do nás seknou. Ale to vy, sliční elfi asi nepochopíte. Za vás bojují druzí a..."
Thranduil vypěnil. Prudce jí přitiskl ke stěně a přiblížil k ní svoji tvář.
„Opatrně, mohl byste se umazat!" vysoukala ze sebe Serena. „Mohl byste..."
Ať už chtěla říct cokoliv, jeho rty jí přerušily...