Vražedkyně z Mirkwoodu

Vzít věci do svých rukou

Ještě večer se celá parta rozhodla pro návštěvu hostince. Měli štěstí, protože u ohniště zrovna seděl bard a hrál na flétnu. Brandon a Lien se k němu směle přikradli a začali zpívat do rytmu pískání. Všichni v hospodě se roztleskali, když skončila první píseň. Hostinská se s úsměvem proplétala kolem hostů a nabízela pivo. 
„Ne, děkuji. Ale dám si něco k jídlu," odmítla Serena pivo.
Voren si korbel vzal a sedl si vedle Sereny. „Nechutná ti pivo?"
„Chutná, ale teď nějak nemam chuť."
Voren se dlouze napil a pak si otřel ústa rukávem od košile. Sereně mezitím hostinská přinesla polévku s čerstvým pečivem. Serena přikývla: „Díky, a nějaké maso máte?"
„Jistě, máme výborného králíka a vepřovou kýtu s houbami."
„Tak mi přineste tu kýtu."
„Koukám, že se ti vrátila chuť k jídlu," usmál se Voren a přihnul si.
„Ano, díky za ty bylinky," řekla a hltavě snědla pár lžic polévky. Pak pokračovala: „Co tvůj příběh?"
Voren se uchechtl: „Není zdaleka tak zajímavý jako ten tvůj."
„Nevadí, povídej," pobídla ho.
„No, byl jsem důstojník u jednoho šlechtice. Dohlížel jsem na výcvik a spravoval hlídky. Jednoho dne se můj pán rozhodl vyrazit na lov do tamějších lesů. Narazili jsme na skřety. On útok nepřežil, já se vrátil s tou smutnou zprávou na hrad, ale jeho bratr neměl pochopení. Podotýkám, že byl mladší a smrtí zdědil trůn a pozemky, takže potřeboval někoho, na koho by hodil vinu. Moc bych za to nedal, že ti skřeti byli podplacení..."
„Zajímavé. Takže ti nikdo nezbyl?"
„Ne, matka zemřela na nějakou nemoc, když jsem byl dítě a otec odešel do války a už se nevrátil. Vychovávali mě na hradě."
Před Serenou přistála kýta. Zhltla ji rychlostí blesku. „Mě vychovala ulice a psanci," řekla hořce dívka.
„Tak to sis docela polepšila," zasmál se Voren a šťouchl ji do ramene.
„Půjdu si lehnout. Byl to dlouhý den..."
Voren do sebe naklopil poslední lok piva a zvedl se společně se Serenou. „Taky půjdu."
V pokoji se Voren vysvlékl do půl těla, načež se Serena spěšně otočila. Sama si sundala vestu, boty a nátepníky. Kalhoty a kazajku si nechala a zachumlala se do postele.
„Vypadá to, že si Haren našel společnost," upozornil na dva pospíchající lidi za oknem. Serena chtěla ukojit svoji zvědavost, proto se naklonila, aby viděla. Chtě nechtě se uculila.
„Co ty a dívky?" zeptala se Serena s rukama za hlavou.
Voren dlouho mlčel. „Myslím, že s mým stylem života, by se mnou žádná nevydržela."
„Co ty víš. Třeba jednou taky potkáš někoho, kdo nebude moct zůstat na jednom místě."
Voren se zamyslel. „Co kdybych řekl, že se mi jedna líbí. Jedna co jsem potkal celkem nedávno."
Serena se zasmála: „Tak vidíš. A kde je problém?"
Voren se otočil směrem k ní. „Nejsem si jistý, jestli jsem pro ni ten pravý... Přece jen má toho hodně za sebou a já ji nechci přidělávat další starosti."
„Uvidíš, nějak to dopadne," broukla Serena, popřála mu dobrou noc a usnula. Vůbec ji nedošlo o kom to Voren mluví...

Haren se přihnal jako vichřice. Cestou do postele shodil džbán s vodou a stvořil tak potopu na podlaze. Voren vyskočil a káravě se na něho podíval. „Buď zticha, Serena spí. A já jsem taky spal."
„Co tu děláš v týhle posteli? Neměl bys bejt tam," zamotal se Haren a ukázal prstem na Serenu.
„ Buď zticha!" okřikl ho šeptem.
„No jo furt. Myslím, že se s ní moc pitváš. Měl bys jí opít a pak jí vzít do postele..."
Voren po svém příteli právě hodil svoji botu. Haren dostal podrážkou do brady a konečně si lehl na měkkou postel. Ani ne za pár vteřin začal pronikavě chrápat.

„Co jsem komu udělal," zabědoval a přetáhl si polštář přes hlavu.

Ráno se Haren prohlížel v zrcadle. Nelíbila se mu modřina, která se mu objevila na čelisti.
„Já se včera pral?" zeptal se Haren, který se právě oblékal.
„Ano, s mojí botou."
„Proč?" zamračil se válečník.
„Byl jsi drzý."
„To si nemusel..."
„Musel, jinak bys ji probudil a já bych měl průšvih."
Haren zřejmě netušil, o čem mluví. Nechal to pro jistotu být. Sám dobře věděl, jak otravný umí být, když se pořádně napije. Příteli to proto neměl za zlé.
Serena vyskočila z postele a hnala k oknu. Prudce otevřela okenici a ihned spustila dávivý reflex. Oba muži se na sebe podívali. Haren se radši uklidil ven z pokoje. Také mu nebylo nejlépe a potřeboval nějaký vyprošťovák.
„Jsi v pohodě?" dotkl se Voren Serenina ramena.
Ta se nadechla a opatrně přikývla.
„Nelíbí se mi to. Pojedeme za léčitelem," rozhodl.
Sereně to bylo v tu chvíli úplně jedno. Nejradši by z toho okna skočila. 

Thranduil

Den co den sedával v altánku. Už něco přes dva měsíce přemýšlel o své vražedkyni. Získal zprávy z Jezerního města a jeho hlídka našla mrtvolu v lese, ale další známky o přítomnosti Sereny se nevyskytly. Nejvíc přemýšlel o tom, co ji řekne, až ji najde. Jestli vůbec...
Chtěl se jí omluvit. Ano, král elfů se chtěl omluvit malé vražedkyni. Klidně by jí odprosil na kolenou jen, aby se k němu vrátila. Legolas s Tauriel pomáhali s hledáním, ale ani oni nebyli úspěšní. Mimo to, všichni lovci odměn k němu přiváděli mladé dívky, o kterých si mysleli, že by mohli krále ošálit. Už jich měl plné zuby. Dívky kolikrát byly samá modřina a moc by za to nedal, že jim ubližovali i jinak.
Musel vzít věci do svých rukou... Musí jí najít...